Recenze: Madam X: Můj nechvalně známý život - Kate Manningová

"Nikdy nevěř mužům, kteří říkají věř mi."

Život není fér. A nejlepší způsob, jak s ním bojovat, je pořádně mu námlátit vlastní tvrdou hlavou. Axie Mooldonová to věděla. Možná je to to jediné, co věděla vždycky.

     Projdete-li se mezi regály knihkupectví, zjistíte, že historické romány cílené na ženské čtenářstvo jsou v zásadě dvojího druhu. Jedny mají na obálce dámu v rozevlátých šatech, kterou se v průběhu děje zjevně pokusí ulovit ten hezounek, co se k ní tak lísá. Ty druhé jsou o porodních bábách. Hezounek se skrývá snad až mezi stránkami a žena na obálce moudře hledí do dáli, na špičky svých bot nebo doplňte kam. Je silná, emancipovaná a nezávislá. To všechno si pak na mužskému světě vybudovala tím, že se ujala zjevně jediného oboru, do kterého se mužům po staletí nechtělo. Je to cesta přímá jako poznání, že vrah je zahradníkem. Stačí jen dle osobních preferencí doplnit historickou epochu a uhnětete veledílo.
    Axie Mooldonová je v tomhle všem ukázkově škatulková. Jenže já se jí bojím. Svůj příběh popisuje jako stará dáma a kdybych jí potkala a vyjádřila nesouhlas s jediným jejím krokem, seřeže mě holí. Je ublížená a zatvrzelá. Jsou to její oči, skrs které vidíme svět kolem, její názory, které nám pohled na něj zaobalují. Ona skládá svůj příběh, sama si ho uchopila tak, jak jí dává smysl, aby se mohla sama na sebe podívat do zrcadla. A zároveň snad čeká na nesouhlas, protože touží tou holí někomu konečně nařezat za všechnu nespravedlnost světa. Za všechny ty ubohé ženské a všem těm ubohým ženským. Všechno by to zmlátila na jednu hromadu. Vidím ji naprosto živě. Kate Manningová se totiž nespokojila s prací podle mustru, ale uhnětla svérázný charakter.

     Axie je křupan a spratek. Vždycky jím byla a samet na tom změnil pramálo. Není to zrovna zářný příklad pro budoucí pokolení a její statečnost má rozhodně hranice. Prostě se chce mít dobře. Mít v uších diamanty a v hale křišťálový lustr. A u toho být prospěšná. Proto je to člověk spíš než hrdina. A potom pro další úder neohroženému feminismu, nám mezi stránkami dochází, že tu není jenom jedna neohrožená bojovnice. Už od jalových let byli dva. Ona vypráví, ano. Ze svého pohledu a dávno vetknutou větou "Nikdy nevěr mužům, kteří říkají prostě mi věř." Životní boj jejího manžela potom zřejmě nespočívá v ničem menším, než se o tenhle její předsudek neustále mlátit do citlivých partií. A zasloužil by metál za výdrž. Je v tom tichá nevyslovená romantika. Nikdo kolem ní nedělá cavyky a snad proto dojímá.
     Tahle tenoučká linka příběhu, co jen tak prosvítá mezi stránkami, by se dala nazvat záplavou kýčovitých vět o postupném dobývání ženské duše. Jenže k postupnému dobývání ženské duše obvykle dochází na palubě pirátské lodi společně s dobýváním oblasti mezi koleny. Tomuhle se totiž říká prostě partnerství. (Haló, haló! Slyšíte? Tohle je normální, žádná rozháraná srdce a ochočování domácích mazlíčků.) Je smutné, jak malému množství literárních děl stojí něco takového za popis i ve chvíli, kdy to vlastně funguje. Pak není divu, že to neumíme.