pondělí 19. října 2015

Jessie Burtonová - Miniaturista




Nela se provdala do velkého amsterodamského domu. Snad by tam měla být paní, ale místo toho dostala kratochvíli hodnou svému věku. Zmenšeninu domu pro panenky, který si má pro potěchu zvelebit. Jenže miniaturista, kterého na práci najala, neplní jen jí zadané zakázky.


    
     Ze stránek knihy fouká studený mořský vítr a hřeje kuchyňská pec. Štípe to tam solí a z představy smažených koblížků či jiných pochutin s podivnými názvy se sbíhají sliny. Atmosféra je studená a syrová, lidé odtažití a zašněrovaní do renesančních rób. Jenom možnost tohle všechno jinaké nasávat, nutí člověka pokračovat ve čtení. Ten svět. do kterého nám autorka pootvírá okénko, je detailně propracovaný a skutečný jako marioneta, kterou opravdu držíte v rukou a nemůžete se na tu pečlivost vynadívat. Servíruje ho i s vůněmi a pocity a je to pastva pro smysly. Drásající záležitost ve vyhrocených chvílích.
     Mladičká Nela je sympatický kvítek a zmatené kuřátko, jaké budou mít jistě všichni rádi. Rodina Brandtova doufá, že jim jako dětská náplast se zvířátky vyřeší či zakryje rodinné neduhy, co hyzdí v podstatě dobré jádro. Jenže zuřivé objímání a srdce na dlani se nenosí ani v Amsterodamu sedmnáctého století, ani u Brandtových, kde kam šlápnete, tam něčí kuří oko.
     Je zjevné, že vykreslování světa a lidí je autorčinou silnou stránkou. Po šermířských soubojích neprahne ani ona ani její hrdinové. A když se o to pokouší, nejde jim to. Všem. Takový zápas je v knize jediný a zapůsobí jako alarm, že tu s vypracovaností něco nehraje. Po přečtení nepřestanete zírat. Co to kdo udělal? Proč to udělal? Čtenář je snad zmatenější než postavy, protože ty to alespoň viděly. Mohu vám jen říci, že se v knize někdo popere. A tím jsme si to všichni odbyli a můžeme si oddechnout. A nebo ne, protože další ale se množí spolu se stále nezodpovězenými dotazy.
     Když do historického románu zasadíte fantaskní prvek, bylo by zřejmě záhodno položit si otázku, k čemu že to tam vlastně je. Je to hezký prvek, takový domeček pro panenky. Dá se s ním provádět spoustu podezřelých věcí. Třeba může věrně reflektovat skutečnost a děsit tím lidi, jako je to v tomto případě. Jenže co tam dělá kromě děšení? Zřejmě vlastně nic. Když spolu žijí lidé pod jednou střechou, ohavná rodinná tajemství beztak vybublají, zvlášť je-li jedno časovanou bombou. A právě smysl a účel toho trýznění bylo to, co mi po celou dobu unikalo, a pocit poznání se neobjevil ani po poslední tečce. Nevím, co tam ta hezká věcička pohledává. A nevím, co tam pohledává Miniaturista. Mohl by to být klidně člen extra tajné sekty nebo jít ve věšteckých šlépějích delfské věštírny. Já vážně nevím.
     Na tom, že si autor nechá svá mystická tajemství by ale samo o sobě nic špatného nebylo. Od toho je to tajemné tajemství. Jenže jeho čarování realitu nevychýlilo ani o píď. Kdyby tam byl místo domku méně sofistikovaný blábolivý bubák pod postelí hlavní hrdinky, výsledek by byl zhruba týž. Takže se nejen že nedozvíme, co chce ten hračička (Nejpravděpodobnější varianta je, že je to zlomyslný vševěd, co si nedá pokoj.), ale ani toho zas tak moc vlastního neudělal. Byl to jen katalyzátor. A nalijme si čistého vína, celé to zpackal. A tak chci vědět, proč to. Jenže nevím nic.
   Snad za to může omezený pohled milé Nely, která na ošklivé lidské věci myslí, jen když je vším ostatním zatlačena do kouta a prostě musí. Tenhle prvek tabu, kdy postavy ví o fungování věcí ve světě (jako je ta ohraná záležitost s motýlky) mnohé, ale drží přísný tematicky vymezení radiový klid, mi popravdě přišel osvěžující. Jen se s ním pojí jistá rizika zmatení, jak už to s pohledem jedné nepříliš informované postavy bývá. Pochopitelně o divné domečku neví ani fň.
   Hlavním protagonistům rozumíme na konci knihy tak hezky lidsky, až je z toho máme rádi. Antagonistu vzdáváme, neb prchnul za oponu i se svým tajemstvím. A co nám chtěla povědět autorka? Brnká nám na feministickou strunku a ta je tak vytahaná, že se skoro divím, že drží loutně na krku.  Dívka se zocelila útrapami, obalila své měkké srdce do šmirglu a vyráží se poprat se světem. A stejně nám každý racionální neuron v mozku říká, že jí to nevyjde a že zase něco praskne i bez Miniaturisty. Ach jo.



Žádné komentáře:

Okomentovat