sobota 26. července 2014

Hrdina je nadřirozená potvora - hm, a co s tím?


Roztrhl se s nimi pytel a teď postupně padají z nebes. Mít za ústředního hrdinu někoho s upířími tesáky, vlčími chlupy nebo třeba jenom elfíma ušima je jásná karta a záruka, že to tedy bude charakter, který se čtenářem pohne. Když si totiž pohráváme s myšlenkou na někoho nesmrtelného, kdo už toho přece tolik viděl, na někoho tak divokého, že i s lidským tělem zvládne jinému ukousnout hlavu, hrajeme na strunu lidských fantazií. Někdo tak dokonale dlouhověký musel vidět a zjistit věci, o kterých se nám ubohým ani nesnilo. Musíme ho hltat, sledovat každé jeho slovo. Někdo s takovou zvířecí divokostí přece musel prožít něco úchvatné, skutečné emoce, ne to naše ubohé plácání. Co když bytost stará staletí přišla na tu otázku života vesmíru a vůbec? Co když ten divoký a nespoutaný jako jediný dokáže prožít nějaký ten velký CIT? Povznesl se nad společenské zábrany, co je lákavější? Jako by tu byla představivost čtenářova, jeho sny a ideály, pomalu důležitější než cokoliv, co si uplácá na koleni autor. Ta hra s fantazií a touhami se tu odehraje úplně sama a stačí jí tajemný náznak, který přece nikdo nemusí tak úplně chápat. 
Když to ale vezme člověk vážně a opravdu hodlá stvořit postavu, která snad tyhle všechny karty má, nehraje si ani tak hru s fantazií, jako spíš narazí na její hranice. Když se podíváme na tu ošemetnou otázku vhodné délky lidského života, narazíme zřejmě na názor, že přístroje nepřístroje, nejspíš ani lékařsky nepůjde prodlužovat do nekonečna. A nejde tu o fyzické opotřebení. Lidské myšlenky se před tou představou nekončícího tekoucího života tak nějak zastaví. To přeci nejde, tam za ten obzor už přeci vidět nemůžu. Z toho by se člověk prostě zbláznil. No, a co když nezbláznil? Co když by tu pořád nějakým nedopatřením byl dál? Co s takovou postavou? Všechno ví, všechno zná a narodila se dávno před tím, než vznikl biograf.

 Mám za sebou jeden takový roleplayový experiment, který mi v tomhle kontextu vytanul na mysl. Upírka, tělesný věk tak kolem sedmi, duševní 350. Panenky by už všem nejradši omlátila o hlavu. Postava ohraná a použitá, ale proč si ji nezkusit zahrát v rámci dvoudenního příběhu Dračího doupěte.
K čemu došel experiment? Že se vypravěči ani po úporné snaze nepovedlo postavu namotivovat na nic jiného, než na záchranu vlastního zadku. Měla historii, ale co s ní asi, když už je táák dávno a lidi už se kolem třikrát vyměnili. Nakonec se stejně znuděnou kumpánkou zničila jedno cirkusové představení, okradla principála a počmárala mu papíry naivními dětskými malůvkami, zabila ve spánku kněze a naaranžovala to jako velmi absurdní a komplikovanou  nehodu s nožem na papír (který dopadl jednou a pak ještě sedmrát přesně na místa velkých tepen) a pak uspořádala s matkou představenou kláštera snový holčičí čajový dýchánek i s medvídkem Tadeášem a panenkou Valentýnkou, na jehož konci se z nebohé paní navečeřela. Nic z toho nemělo žádný jiný účel, než dělat paseku z nudy. Z nudy postavy, nikoliv hráče. Zabít takovou postavu.
Závěr experimentu i studie? Bohové všech světů díky, že nejsem ve škole. Nejspíš uvědomění si, že psát o nadpřirozených postavách, jejichž zkušenosti převyšují naše stonásobně, je pěkná pakárna. Jakákoliv snaha o realističnost bude vždycky na vodě, protože pracuje spíš s představami, než s čímkoliv reálným. Zasadit je do příběhu není záruka vůbec ničeho. Naopak, je to horká půda. Když je člověk používá, automaticky tím nejspíš vystaví na odiv svůj vlastní postoj k životu jako takovému. Postavy můžou mít spoustu názorů, kterých se může jejich autor hrdě zříci, pohlásit, že tohle jen okoukal, tohl někde vyčetl. Když se ale pohybuje na téhle hranici, zřejmě opravdu nemá v ruce víc než vlastní názor. Tak co, jak že to vypadá myslící tvor, kterému je přes pět set a k snídani si servíruje nezletilé panny?

Žádné komentáře:

Okomentovat