pátek 21. března 2014

Ježkovy zraky, vždyť tohle se nosilo...




Jsem marnivá ženská. V zásadě razím to heslo, že žena má dostatek oblečení jenom v krátkém údobí uprostřed jednoho ročního období, kdy už se stihla zaopatřit a ještě není čas na přípravy na období následující. Vzhledem k součesnému počasí, které si v zásadě dělá, co chce, a klidně pár období přeskočí, to technicky znamená, že se období hájení šatníku ruší tařka úplně. Navíc to ještě nezaměňujte s obligátním "nemám co na sebe", to je záležitostí příležitosti a ty se objevují znenadání asi jako náhodné události v nějaké stolní hře. Momentálně přichází jaro, na které mi nutně chybí spousta věcí, bez kterých jsem minulé jaro přežila úplně bez problémů, ale tohle to nezvládnu. Ženský šatník je jako žravá tlama, pořád chce víc a víc, a když dostane hodně, je tu ještě nutnost to vhodně zkompletovat, což znamená ještě něco dodat.
Spousta lidí se ale domnívá, že tohle celé bláznovství má tu příčinu, že se my něžné pohlaví pořád za něčím honíme a předháníme se v tom, kdo se lépe drží aktuálního módního katalogu a je děsně IN. Já má pocit, že slečny, které to berou takhle, tu očividně něco nepochopily. Nebo je také možné, že tu něco nechápe moje maličkost a v tom případě mi to prosím někdo vysvětlete. Vysvětlení za užití obligátního Heideggerovského "ono se" neberu. Obsah katalogu je návrh, obsah módních přehlídek je nápad. Neznamená to, že letos děsně frčí mentolová (pončo, krajka, legíny pod sukní) a kdo ji nemá, je totálně mimo. Znamená to, že se podíváme, jak to někde nějací návrháři/švadenky vymysleli a, co se nám líbí, přídáme do své žravé šatníkové tlamy a zakomponujeme to tam. A sejně tak se můžeme podívat do šatníku naší maminky, babičky, tetičky, prolézt sekáč, butiky, internet nebo si prolistovat pár knih z historie odívání a vzít do ruky šicí stroj. 
Samožřejmě je tu argument, že v historii se také lidé oblékali víceméně stejně, tak proč něco takového neprosahovat i tady a teď? Jenže ne nadarmo se téhle době říká doba všech různých post a neo zhůvěřilostí. Jestli si k tomu chcete přidat něco modernějšího, tak přípona punk poslouží stejně. V minulosti existovaly etické a společenské zábrany, které jsme si dneska odbourali až do nevkusna. Teď tu nejsou, kritice se podrobují věci, které jsou prostě hnusné (jako ponožky v otevřených botách pokud možno špinavé, nepřirozené zaobleniny vyčuhující nebo se mačkající ven z příliš těsného a nevhodně padnoucího oblečení, zažloutlá rádoby neviditelná ramínka zarývající se do ramen, čouhající spodní prádlo...) Případně jde o věci, které prostě danému člověku nesluší, protože mimo zábran ztratil i soudnost. Zůstalo tu pár společenských norem, které by bylo záhodno dodržovat (jako jsou pravidla oblékání pro různé příležitosti), ale co se týče každodennosti, máme naprosto povoléné stavy. A když potom stejný člověk, který opovrhuje těmi minimálními normami, které tahle rozbrobená společnost ještě má, zároveň jinde argumentuje tím, že tohle a tohle je móda minulého století, minulého léta, včerejšího večera... mám chuť plyvat oheň. Nevidí si totiž do huby. Mít nějaké ty šaty po babičce či prababičce z dob jejich mládí, trhám za ně ruce. Rozhodně by se mi nerozpadly po prvním nošení, nepotila bych se v tom jako pes a nemrzla při sebemenším zvanu krutého vychru z hor. A taky by byly hezčí než nějaká obecná partyroura se čtyřma dírama a prostorem pro propagaci zadní části těla.

Žádné komentáře:

Okomentovat