Tchoří deníky - Jak se tchoř válečníkem stal

Jméno : Diblík, elitní válečník orčího mága Máka

Místo narození : kdesi v lese

Status: nezadaný a nebezpečný

Zvláštní znamení : černá špička ocásku

Když máte korálková očka a jste vlastníkem bílého měkoučkého kožíšku, měli byste se smířit s jedním: nikdo vás nebude brát vážně. Můžete prskat, můžete vrčet, ale nebude vám to nic platné. Ti dvounozí si zřejmě myslí, že jim pokroucený pár končetin, po kterých je vhodné chodit, dává důvod věřit, že jsou něco víc. Jmenuji se Diblík a jsem elitním válečníkem mága Máka. Zuby mám jako jehly a drápy jako naostřené šavle. Střes se, smrtelníku, či kdokoliv se mi dostaneš do drápů.

Přísahám zde, nikým nenucen, že na těchto řádcích vypovím vše o našich slavných válečnických taženích po pravdě a s největší upřímností. Učiním tak k velké slávě mého pána i jeho družiníků a také mé, skromné a pokorné.

Ač bych rád tvrdil opak, válečníkem jsem se nenarodil. Přišel jsem na svět jako jedno klubko z mnoha malých klubíček. Taková dětství jsou obvykle jako zahalená v mlze a chutnají po mléce. Nemáte ale nejmenší šanci si z něj cokoliv zapamatovat. Vím jen jedno. Když jsem pod matčiným nátlakem opustil rodnou noru, moc se mi nedařilo. Bílý kožich je pro divokou šelmu smutným údělem. Místo lovce jsem byl loven.

Potom se objevil on. Byl velký, zelený a silný. Jeho pohyby byly také velké, cílené vždy s takovým stylem, až přitáhly oko každého. A tak se ptáci vyděšeně tiskli ke svým hnízdům s vejci, kdykoliv se se svou holí objevil poblíž. Báli se skonu snůšky. Ten mocný pán totiž čaroval. Seděl jsem zrovna na stromě skrytý mezi větvemi. Když máte kožich bílý jako sníh, naučíte se využívat terén velmi rychle. Pozoroval jsem ptáky. Jejich snůška byla poklad, ze kterého bych mohl těžit dlouho. Opatrně jsem vystrčil bílou tlapku zpoza hustého listoví a přešlápl si na větvi. Hnízdo bylo blízko. Stačilo by přeskočit na větev vedle. Jen zatřást větývkou a ptáci by okamžitě kroužili v mracích. Jejich hodnotový žebříček měl vždycky zvláštní stavbu.

„BUM!“ ozvalo se. Větev se pode mnou zatřásla, nohy mi rychle zakmitaly ve vzduchu a už jsem letěl dolů. Rozplácl jsem se na zem přímo před tím velkým zeleným. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to je můj milovaný pán, a viděl jsem jen horu svalů ve fialovém. Pokusím se vám vylíčit, jak jsem to pociťoval tenkráte.

Myslel jsem si, že to bude má smrt. Viděl jsem svůj osud orčího špízu tak jasně, jako namalovaný v obrázkových knížkách. Velký hromotluk ale nevypadal hladově. Zmateně mrkal a prohlížel si svou hůl. Potom klacek odhodil na zem a natáhl po mně ruce. Přikrčil jsem se a vycenil zuby. Nenechte se mýlit. Věděl jsem, že mi jsou moje špičáky proti tvrdé orčí kůži k ničemu, ale byl jsem odhodlaný nestát se špízem bez boje. Potom na mě neznámý promluvil a to mi vyrazilo dech.

"Ty v pohodě?" zeptal se a vypadal skoro až dojatě. Vzal mě jemně do rukou a podrbal pod bradou. Byl jsem v tu chvíli tak v šoku, že jsem se nezmohl na jediný pohyb. Chvíli si mě prohlížel ze všech stran. Visel jsem mu v rukou jako kus bílého hadru. Nechápavě se podrbal na bradě a potom jen pokrčil rameny. Pokusil se nacpat si mne do torny na zádech. To už jsem se vzpouzel. Po krátkém boji, kdy se orčí mág snažil nepolámat mi kosti, si mě raději vysadil na rameno. Byla to pořádná výška a nikde žádná vhodná větev vyjma jeho paží. Ustrašeně jsem se přikrčil a obtočil se mu při tom nevědomky kolem krku. Ork se sehnul pro svou hůl a já zakolísal a málem spadnul. Pokračoval v chůzi. Pořád se zamyšleně držel za bradu. Kráčeli jsme spolu směrem k městu. Jeho tělo se kolíbalo a já mu vyděšeně zarýval drápky do krku.

A tak jsem se já, Diblík, tchoř se srstí bílou jako sníh, stal služebníkem orčího mága. Byl to neslavný začátek, musím přiznat. Ovšem velké příběhy obvykle nezačínají slavně.

Později jsem zjistil, že můj pán si tenkrát usmyslel, že jsem jeho výtvorem. Byl to jeden z mála jeho slabých momentů, kdy mu opojení vlastní mocí, která je opravdu velká, zabránila vidět triviální prvky magie. Kdo by taky ve chvílích své arcimágské dokonalosti vzpomínal na peprné začátky novice?

Onen základní zákon, který můj pán opominul, a na který už potom nikdy v souvislosti se mnou nepomyslel, je pochopitelně zákon zachování hmoty. Nemohl mne vyčarovat i kdybych snad necítil, že můj život měl i část před pádem z nebe před mága. Nikdy jsem později o svém životě před s pánem nemluvil. Nechtěl jsem ho ranit.

Než jsme došli do nedaleké vesnice, stihl jsem se ze smrtelného vyděšení oklepat. Kývání způsobené chůzí mělo svůj stálý rytmus a já si na něj zvykl. Vesnice přišla právě ve chvíli, kdy jsem zcela vážně zvažoval možnost, že sešplhám po orčí ruce dolů a uteču. Byl jsem přesvědčený, že by si toho ani nevšiml. Mých drápů, jedné z mých hlavních útočných sil, si nevšiml určitě, když jsem mu je vší silou zarýval do krku a ramene.

Ale pak jsme přišli mezi lidi a já měl strach, že bych se mohl někomu z nich hodit na kožešinu. Můj nový pán mne sice ignoroval, ale asi by se ohradil, kdyby mu někdo chmatal po krku.

Vešli jsme do jednoho z příbytků, kde pána nejspíš znali, protože ho uctivě přivítali. Mého pána totiž stejně jako ostatní hrdiny všude uctivě zdraví nejméně v jednom domě ve vsi a vždy mu tam donesou jídlo. Ten den jsem poprvé ochutnal kachnu. Hustá vypečená šťáva a křehké masíčko mne přimělo na úprk zapomenout. Pán mě lehce pohladil po zádech, když jsem se krmil. Nad pečenou kachnou jsem došel k názoru, že být opečovávaným výtvorem záhadné magie není vlastně vůbec špatné a nijak to neohrožuje mou čest. Bylo to dobré rozhodnutí. Kachna je dokonalá věc.

-0-

Město je zvláštní místo k životu. Kdybyste někdy chtěli najít místo, kde může spousta podivně páchnoucích lidí žít pohromadě, bylo by to město a lépe řečeno možná právě tohle město. Lidé mu dávají různé názvy. Mě ale nejdou přes čenich. Je v nich moc erek a jiných složitostí. Já mu říkám Nohopuch. Je to příznačné označení.

Můj pán a já jsme sem dorazili s obchodní karavanou. Bylo celkem hezké odpoledne. Tím hezké myslím, že nepršelo, nefoukal vítr ani se nikdo nechystal svrhnout krále. Jinak jsem na něm vcelku nic hezkého neshledával. Zvažoval jsem úprk, ale bál jsem se těch smradlavých nohou. To jsem ještě netušil, že mě čeká zlomový okamžik mého života. Byl to den, kdy jsem se stal válečníkem.

Od karavany jsme se odtrhli hned za městskou branou. Mezi námi taky nevoněla dvakrát vábivě. Brána ani karavana podotýkám. Zamířili jsme do jednoho místního domu, kde mého pána vítají, a dali si pozdní oběd. Nohopuch jich vzhledem ke své rozloze měl hned několik.

Trpěl jsem neodbytným pocitem, že mne můj pán považuje jen za slušivý šálový doplněk ke svému vysokému fialovému klobouku. A dávka lidského jídla byla pořád slabší náplastí na ignoraci. Viselo mezi námi ticho a všude kolem se ozýval lomoz. Z ulic i domů. Lidé se překřikovali na náměstích i za okny. Zdálo se, že celé město pořádá závody v hlasitém povyku a cena bude královská.

Přesto jsem v tom všeprostupujícím randálu našel favorita závodu. Vzal si na pomoc velké kladivo a ještě větší kovový kvádr, do kterého bušil, až jiskry odlétaly. A právě k němu můj pán zamířil. Napadlo mne, že mu snad chtěl osobně poblahopřát. Pán mne však místo toho popadl za kůži na krku a hodil muži přímo pod nos. Na ošklivou omlácenou kovadlinu. Kladivo letělo. Přikrčil jsem se. Zastavilo se sotva palec od mé hlavy. Muž překvapeně vzhlédl. Byl jsem vyděšený. Nebojím se to přiznat, taková je má válečnická čest! Ten umaštěný chlap chtěl do něčeho třískat tak moc, až z toho sám ohluchl. S pánem se dorozumívali téměř posunky. Byl to blázen. Já se krčil (Ano, krčil!) na jeho oblíbeném třískacím místě a v duchu už viděl, jak se proměňuji ve skutečnou chlupatou a hlavně řádně placatou šálu.

Umaštěný chlápek se něčemu zasmál a mě se ten smích v tu chvíli ani trochu nezamlouval. Můj pán mu zacinkal váčkem s penězi. Pár mincí z nich odpočítal. Ty kovové plíšky byly pánův nejmocnější magický artefakt. A on je plýtval na mě! Chlápek to ale ani trochu nedocenil. Jen se zašklebil a mince si vzal. Potom se sklonil ke mně.

"Tak se podíváme, jaký z tebe bude válečník, chlupáči," zahlaholil dobrosrdečně a podrbal mě pod bradou. Ztuhnul jsem, protože to poslední slovo dolehlo k mým uším naprosto zřetelně. Válečník? Ze mě, z malého klubka drápků a srsti, že bude válečník? Necítil jsem se hoden, tehdy ještě ne…

-0-

Ležel jsem pánovi na rameni stočený do malého klubka a ostražitě pozoroval okolí. Tohle nebyl les, na který jsem byl zvyklý. Tohle byla džungle. Spousta hašteřivých pidimužíků a řádně zastrašujících kolohnátů, vůně květin smíšená s štiplavým pachem střeliva. Dusání nohou a bouchání dveří. Myšlenka stát se válečníkem mne nadchla. Nikdy jsem o takové kariéře neuvažoval, ale když se naskytla, byl bych bloud po ní nesáhnout. Musel jsem ale trénovat. Začal jsem okamžitě.

Vešli jsme na malé náměstí s kašnou. Tam jsem natáhl vzduch čenichem. Hořelo tu a nebylo to tak dlouho. Ve vzduchu jsem ještě zachytil závan štiplavého dýmu a spálené maso, co rozhodně nenáleželo kachně. Už to mi nejspíš mělo být varováním, že svět není tak růžový i když slunce svítí. Pánovi se ale ta bouchací věc, které říkali střelný prach, nejspíš zamlouvala, protože si jí pořídil celý pytel. Buď tu spáleninu kolem necítil, nebo mu to nevadilo. Koneckonců, měl se z něj stát mocný mág, takže nejspíš věděl, co dělá. Musím ale přiznat, že mě se z představy nějakého velkého BUM zježily chlupy na hlavě do podoby gobliního účesu.

Ještě jedné věci si mé bystré oči stopaře všimly. Byli jsme sledováni! Pořád a všemi! Lidé nejspíš museli cítit, že do města přišli hrdinové, protože z nás nespustili oči. Mého pána však takové pohledy nevyvedly z míry. Zaplatil zeleným mužíčkům požadovanou částku za ten pytel plný velkého BUM a posunul si svůj fialový špičatý klobouk do čela. Nehnul ani brvou, takový je můj pán charakter! Nechal tu bandu čumilů dál civět a vydal se náměstím pryč. Můj pán je totiž formát, ne pobuda z Nemanic. V náhlém pohnutí emocí jsem ovinul svůj ocas kolem jeho krku. Pán nereagoval a já nic jiného také nečekal. Byl pevný jako skála. Tehdy se zrodila má úcta k němu. Hltal jsem pohledem každý jeho pohyb. Opřel se o svou dřevěnou hůl a vydal se rozvážným krokem dál po svých obchůzkách. Fialová tunika mága se mu kolem těla lehce vlnila. Obdivoval jsem svého pána a neměl jsem v plánu s tím přestat!

A malý človíček na rohu ulice vyvolával senzační zprávu, že se princ z hradu nahoře začal dvořit jakési urozené dívce. Pán kráčel dál ke svému cíli, jímž byla čtvrť mágů, přesněji řečeno ta nejvyšší a nejhonosnější věž v celé čtvrti. Tak vysokou lidskou stavbu jsem ještě nikdy neviděl. Můj pán se zastavil přede dveřmi a třikrát důrazně zabušil. V okénku se okamžitě objevila tvář jakéhosi velmi špatně naloženého mužíčka.

"Kdo tam?" zakrákoral.

"Mák," ozval se můj pán a ukazoval přitom na svůj klobouk.

"Těch tady je, to by moh říct každý!" vyprskl mužíček a já na pánově rameni výhružně vycenil zuby.

"Ale já Mák, tady napsaný. Umět číst, heh?" zeptal se ho můj pán a mával mu svou čepicí před nosem červeným jako řepa.

"Hm, a co chcete?" zabručel mužíček nerudně.

"Učit se," odpověděl mu pán.

"To chtějí všichni, celá tahle věž je prošpikovaná patlaly, co se chtějí učit. A kdo po nich ten svinčík uklízí? Já!" Brblal si mužíček, a jeho tvář z průzoru ve dveřích zmizela. Závora klapla, dveře se otevřely.

Chvíli jsem se rozhlížel, kde ten vrátný asi může být. Našel jsem ho až někde ve výši pánových kolen. Protáhl se do své kukaně a nechal nás projít. Nejspíš nechtěl skončit naplácnutý na zdi. Pán se opatrně sehnul a klobouk si připlácl k hlavě. Nešlo mi do hlavy, proč tu nemají vstupní dveře pro kouzelníky pánovi velikosti. Hlavně že schůdky pro trpaslíky tu mají. Někdo by s tím měl něco dělat!

Ve věži byly schody, schody a schody. Má zkušenost s tímto druhem architektury je sice mizerná, ale něco mi říká, že takové bývají věže vždycky. Občas nás překvapilo odpočívadlo a nějaké ty dveře, ale jinak jsme jen stoupali. Už jsem začínal mít pocit, že můj pán snad ani neví, kam má namířeno, když v tom jsme se zastavili. Můj pán se roztržitě podrbal na bradě a zamířil k nejbližším dveřím. Zaklepal holí, bylo to stylové. Ozvalo se krákavé "dále" a dveře se rozletěly. A za nimi nikdo. Hledal jsem dalšího trpaslíka, ale nenašel jsem ho ani u pánových kotníků, což bylo podezřelé. Opatrně jsem slezl z ramene a sešplhal na zem. Nikdo nebyl ani u mých tlapek, což už bylo opravdu hodně zvláštní. Začenichal jsem. To jsem poprvé poznal, jak je cítit magie. Módní čupřinka na mém čele se znovu zavlnila a nakroutila. Znovu jsem nasál ten zvláštní pach a chlupy se mi zkroutily do kudrlinky. Líbilo se mi to, vonělo to po tajemství. Vydal jsem se po stopě, ale pánova ruka mě zadržela.

"Ty malá potvůrka. Ty zůstat," zašeptal a položil si mě zpátky na rameno.

Předstíral jsem chlupatou šálu. Chtěl jsem si tu místnost prošmejdit, moc jsem chtěl, ale pán měl pravdu. Tehdy jsem byl bez své zbroje zranitelnější než myš. Vonělo to tam ale náramně! Papír ve starých knihách, zvlášť v těch magických, má nezapomenutelný čuch a tady byly knih plné police a sahaly až ke stropu. Za stolem na opačném konci místnosti seděl starý mág. Trpaslík to rozhodně nebyl. Vypadal přesně tak, jak by měl každý mág vypadat, tedy tuctově. Dlouhý bílý vous a špičatá čapka, kterou dokonce neměl ani podepsanou. Byl tak obyčejný. Mému pánovi co do velikosti nesahal ani do pasu. Marně jsem přemýšlel, co může tenhle střízlík mého pána naučit. Možná že jsem se přeslechl a on chce učit jeho.

"Co si přejete, mladíku?" zeptal se starý čaroděj a pohupoval se na židli.

"Jsem mág Mák a chci se učit magii," odpověděl můj pán a já tiše obdivoval jednoduchost a jasnost jeho řeči. Starý mág se uchechtl.

"No to se podívejme, omrzelo tě pobíhání kolem ohně, mladíku? Nebo že by tatíček šaman poslal synka do světa?" zeptal se a velmi nepěkně se přitom šklebil. Můj pán neodpověděl. Byl příliš hrdý.

"Trefil jsem se? Nu, tak ukaž, co dokážeš!"

Pán nehnul ani brvou. Jen stiskl svou hůl a začal čarovat. Magie zavanula jenom zlehýnka, jakoby na toho starého šarlatána nechtěl plýtvat energií.  Pokoj prozářilo slunce, vystoupivše z poza mraků a já byl ohromen. Mág ale ne, pořád se zlomyslně šklebil, jako by si toho zázraku snad nevšiml. Můj pán naštvaně bouchl holí o podlahu. Ozvalo se žuchnutí. Stařík zapištěl jako malá holka. Jeho hlava zmizela pod stolem.

"To je, to je… máš kuráž, mladíku." Byl to jednoznačný triumf a vítězství hmoty nad duchem. Starý mág se sbíral ze země a ten opovržlivý výraz z jeho očí na okamžik zmizel.

"Dobrá, mohl bych tě přijmout do učení," řekl opatrně a zvedal přitom svou židli. V očích se mu usadil výraz šíleného sběratele "Pokud splníš všechny náležitosti, vezmu si tvou výuku pod vlastní patronát."

"Náležitosti?" zeptal se můj pán a kdoví proč se přitom mračil na svou hůl. Jako by mu snad něco nevyšlo.

"Například školné," řekl mág. Usadil se na svou židli a začal se znovu rytmicky pohupovat.

"Kolik?" Můj pán měl vždycky ve zvyku pokládat jen jasné a srozumitelné otázky.

"Dvěstě zlatých, platba předem. Pojištění statků, zdraví ani životů do poplatků nezahrnujeme," odvětil mu mág a na jeho tváři se znovu usadil ten samolibý výraz svědčící o tom, jak moc má zase vše pod kontrolou.

"Hm, já najít a vrátit se," odvětil mu pán očividně zamyšlen a chystal se k odchodu. Ve dveřích se ale otočil.

"Muset šlapat dolů?" podíval se na něj štěněčím pohledem. Starý mág se povýšeně uchechtl, ale pak mému pánovi s drzou blahosklonností pokynul znovu blíž. Načmáral na nejbližší papír pár nesrozumitelných klikyháků a podal mu ho. Zasychající inkoust se rozzářil magií.

Dolů jsme letěli. Básníci možná opěvují létání, ale já jsem válečník a pranic romantického na něm nevidím. Zatnul jsem drápky do pánovy fialové róby a svůj ocas křečovitě ovinul kolem jeho krku. Míjeli jsme jedno věžní okno za druhým a můj pán divoce mával holí, aby nás zpomalil. "BUM!" Pánovy řádně osvalené nohy dosedly na prašnou zem před věží, až se kolem zakouřilo. Efektní! Zapotácel se jen nepatrně a já zaseknul drápy ještě hlouběji.

Do hlubin paměti jsem si vryl hned několik věcí. Peníze opravdu vládnou světem. Můj pán je opravdu velmi moudrý a mocný mág. A ve věži mágů mají židle způsobující chorobnou namyšlenost. Budu si muset dávat pozor na ty židle.

-0-

Pán byl z letu nadšen. "Hm, dobrý hračka!" poznamenal a já se nezmohl na odpor. S nosem zabořeným do pergamenu se vydal ulicí ven z téhle podivné čtvrti a potom dál až k našemu vítacímu domu. V hlavě už mi začala blikat kontrolka s nápisem "SavePoint" spojená s vůní pečené kachny. Pán se ustaraně drbal na bradě a něco si odpočítával na prstech. Pořád se nemohl dopočítat.

„Na Stínově straší, střeste se braši!“ vyvolával klučík na nároží. Pán se zastavil a vytrhl mu kus papíru z rukou. Klučík pískl. Trocha kouzelných plíšků ho ale uklidnila. Potom si papír rozložil a začetl se. Koukal jsem mu přes rameno, ale moc moudrý jsem z toho nebyl. Nad hlavou mi přeběhl stín a někde poblíž zaskřehotali ptáci. Překvapeně jsem vzhlédl. Najednou jsme byli v malém lesíku se sypanými pěšinkami a lavičkami. Pán se na jednu posadil. Pěšinku, ne lavičku, ta byla mága jeho velikosti malá. Vytáhl si s torny černý uhel a začal si v papíře cosi značit. Mumlal si pro sebe něco jazykem svého kmene. Seškrábal jsem se mu z ramene dolů a vydal se na obchůzku.

Byla slast moci si zase protáhnout tlapky v trávě. Nejspíš jsem se nechal unést, protože když jsem se po chvíli rozhlédl, pána jsem nikde neviděl. Jeho je poměrně těžké přehlédnout. Zavětřil jsem čenichem ve snaze cítit pánovu magii nebo alespoň pána samotného. Bez úspěchu. Než jsem však mohl začít propadat panice, do nosu mě uhodilo něco velmi povědomého. Nikdy před tím jsem to necítil a přeci jsem měl pocit, že ten pach znám. Vydal jsem se za ním a nemusel jsem jít daleko. Jeho původce seděl na lavičce hned za nejbližším keřem.

Měl jsem zvláštní pocit, že někdo, kdo je takhle cítit, by měl mít dlouhý plnovous, opírat se o starou dubovou hůl a ve vlasech mít šišky. Tahle osoba neměla ani vousy ani šišky a pokud šlo o hůl, ten klacík opřený o ztrouchnivělou lavičku působil docela obyčejně. A navíc to bylo děvče. Proč mají vlastně lidé většinou pocit, že druid musí být muž a k tomu hodně daleko za zenitem? Tahle mladá holka jistě moc zim nezažila. Měla dlouhé lehce zvlněné vlasy liščí barvy a vypadala vcelku neškodně. Byla bosky. Soustředěně si cosi četla ve velké, pestře malované knize a své okolí moc nevnímala. Měl jsem neodbytný pocit, že se sem nehodí. U nohou jí ležela vychrtlá vlčice stočená do klubíčka a k vedlejšímu stromu měla přivázané jakési velké nohaté kuře. A tak jsem poprvé spatřil slečnu Angelu.

Snažil jsem se nepozorovaně přikrást blíž. Vlk klidně oddychoval, ale i tak mne představa jeho zubů hluboko v mém hrdle příliš nelákala. Potom se ale ozvalo to kuře.

"Papapááá!!" zakdákalo. Vlčice sebou okamžitě trhla a vycenil tesáky. Děvče zvedlo oči od knihy. Usmálo se a v tom úsměvu bylo cosi bezprostředního. Líbila se mi. Ovšem bez té zubaté stvůry by se mi líbila mnohem víc.

"Ty jsi mi ale pěkný tchořík," oslovila mne. Měla jemný zvonivý hlásek.

"Půjdeš ke mně? Já ti neublížím." Rozuměl jsem jí. Rozumět, co mi chce říct, mi přišlo mnohem samozřejmější, než když na mě mluvil můj pán. Nadšeně jsem jí začal zasypávat informacemi, kdo jsem a co tu hledám. Zasmála se.

"Ta velká zelená obluda je tvůj pán?" zeptala se. Uraženě jsem vypjal hruď.

"No dobře, tak se hned nerozčiluj. Můžu tě uklidnit, mladý válečníku, toho nebude problém najít." Pořád se usmívala. Začínal na mne padat stín pochyb. Smála se snad mně? Polevil jsem v ostražitosti, měl jsem si dávat pozor na pusu.

Nakonec jsme nikoho hledat nemuseli. Hlas mého pána k mým uším dolehl v okamžiku, kdy má zrzavá společnice skrývala svou tlustou knihu s nápisem "Malá dětská encyklopedie" zpět do své brašny.

"Potvůrka! Potvůrka!" volal a rychle se přibližoval.

"Tady!" zavolala dívka v odpověď a dusavé kroky ještě zrychlily.

"Ty moc ošklivá potvůrka!" huboval mě pán, ale já byl moc rád, že ho vidím. S pocitem tetelivé radosti v břiše jsem se mu vyškrábal zpět na rameno a lísavě se otřel o jeho krk.

"Váš tchoř vás hledal," píplo děvče nejistě.

"Ty rozumět?" zeptal se můj pán a děvče lehce kývlo hlavou.

"Tak trochu, můj… ehm… jsem druidka, tedy nejspíš jí budu. Mám zvířata ráda."

Můj pán se zamyšleně podrbal na bradě a potom mne podal zase jednou za kůži nad krkem a strčil mne děvčeti pod nos.

"Nesmrdí, co špatně?" zeptal se pán a já jen odevzdaně plandal ve vzduchu. Bylo to potupné. V téhle pozici nemůže ani válečník nic dělat. Dívka povytáhla obočí.

"Váš nos, řekla bych," odvětila a lehce jí zacukaly koutky. Pán mě rozpačitě vrátil zpátky na rameno. Oklepal jsem se a svou nelibost jsem dal najevo nerudným zamručením. Nebrali mne na vědomí. Můj pán se jen znovu podrbal na bradě. Kdyby se mu objevila nějaká ta vylysalá skvrnka v té jeho skvostné bradce, vůbec bych se nedivil.

"Jsem Angela," představila se dívka přiskříplým hlasem a natáhla ruku.

"Já Mák," odpověděl jí můj pán přesně podle etikety a ruku opatrně stiskl třemi prsty, aby jí nepochroumal jemné prstíky. Můj pán je totiž mimo jiné také gentleman.

"Dobrodružství, chtít jít se mnou?" zeptal se náhle. Angela pokrčila rameny. Nejspíš neměla nejmenší tušení, co si pod tím můj pán představuje. Ostatně, já také ne. Cesty orčích mágů jsou nevyzpytatelné a většinou začínají u korbelu piva.

-0-

Ze všech míst, kam do té doby pánovy nohy vkročily, byla tahle čtvrť rozhodně ta nejšpinavější. Můj válečnický nos se ještě nikdy nepokusil zaznamenat toho tolik najednou. Rybina, pot, špína rázu obecného a také spousta pachů, o nichž by tchoří gentleman raději mluvit neměl. Stínov je zvláštní místo, mnohem divočejší než leckterá džungle a nebezpečnější než medvědí jeskyně. Ta prazvláštní úchylka na červené lucerny tomu pak nasazuje korunu. Nedokážu pochopit, jak někdo může myslet na takovou marnivou zbytečnost jako barevné světlo v situaci, kdy nemá čím nakrmit vlastní mláďata.

Vyrazili jsme sem za naším prvním dobrodružstvím. Můj pán a já, slečna Angela, její vlčice a velký pták, co neustále dělal „papapááá.“ Pán se Angele pokoušel cestou vysvětlit, co že to tam budeme dělat. Nakonec to vzdal a strčil jí pod nos ten velký kus papíru s novinkami.

„Aha, takže v tom domě straší,“ řekla Angela. Můj pán kývl hlavou.

„A my tam jdeme...“ pozvedla obočí.

„Kde strašidlo, tam tajemství, kde tajemství, tam poklad,“ odvětil můj pán moudře. A tak jsme šli.

Onen panský dům byl opravdu kvalitní ruinou. Již mnoho hrdinů se pokoušelo vyhodit ho do vzduchu, leč bezúspěšně. Můj pán se ale nezalekl a vstoupil. Slečna Angela se možná zalekla, ovšem vstoupila také. Zjevně se pokoušela co nejvíc se přiblížit mému statečnému pánovi, protože její tvář získala lehce nazelenalý odstín.

"Vzpomínky," mumlala si neustále a přejížděla rukou po dřevěných rámech dveří, "příliš vzpomínek!" Když to řekla poprvé, můj pán zamyšleně pokýval hlavou a podrbal se na bradě. Další její šepot už ignoroval jako přebytečný. Můj pán nemám zbytečné řeči rád.

Bylo tam spousta dřeva a suti. Komu čest, tomu čest! Předchozí hrdinové se opravdu činili. V domě nezůstala jediná stříbrná vidlička a chyběly dokonce i kliky na dveřích. Samotný dům strachu se jim ale rozebrat nepodařilo. Stál tam stále, pevný a hrozivý. Hrozil dávnými strašidly i prostým sesunutím stropu. Podlaha skřípěla a zdi se drolily. Ten dům byl zakletý! Obloudil mysl mého pána a zcela bezostyšně si z něj tropil žerty. A co hůř! Zatáhl do toho i mne! Začalo to pádem z imaginární židle a pokračovalo imaginární hostinou na neimaginárním stole. Když jsme konečně shledali, že v domě není nic, co by poklad jen vzdáleně připomínalo (ohmatali všechny stěny a podlahy kvůli tajnému průchodu, odtahali všechny skříně...) ocitli jsme se zase venku. Byla tma. Angela vykouzlila nad svou holí malé bílé světélko.

„Kostel?“ zeptal se můj pán. První nezdar ho očividně neodradil.

Kobka pod kostelem se měla stát našim prvním regulérním Dungeonem. Cítil jsem vzrušení. Byla tam tma, bylo tam lepkavo. V rozích se táhly husté spletence pavučin. Téměř jsem slyšel klapání zubů příšer. Přikrčil jsem se připraven k útoku. Angela vypadala na omdlení. Něco proti nám vyrazilo. Chodbou se rozezněl hlasitý šelest. Přibližoval se. Byl to netopýr. Potom se ale zcela z nenadání ozvalo hlasité BUM. Můj pán narazil hlavou o nízký trám ve stropě. Náš první Dungeon mne zklamal.

Dole byla jen zaprášená výstavka zbytečností, pár rozevřených knih a převrhnutých číší a podlaha počmáraná rádoby magicky vyhlížejícími kruhy. Můj pán rozmrzele sahnul po jedné z číší. Byla cínová. Praštil s ní do roku místnosti.

„Přišli a kradli,“ ozval se záhrobní hlas. Strnul jsem. Angela se chytila zárubně dveří, aby se udržela na nohou.

„... jedni, druzí i třetí. Hrabiví nezmaři, co po práci nesáhnou. Nezajímal je velký tragický příběh. Neposlouchali ho. Ale VY budete poslouchat!“ A tak jsme poslouchali. Angela zpola omdlelá, já vyděšený a můj pán s očima soustředěně přivřenýma, pátrajícíma po místnosti po lesklém záblesku.

Duch měl pro nás příběh o dvou nemrtvých pánech z dvou umrtvených rodů. Jednoho vyhnali někam za hranice světů, druhý se skryl lidským očím. A jejich rodiny se v krvi utopily. Tak nějak to říkal. Znělo to jako veliká věc. Prý jejich služebníci dosud chodí po zemi a hledají... no, takové ty obecné věci, které obvykle hledají ztracené duše. Nejspíš pomstu a takové ty věci okolo. Když si duch užil svou chvilku velkoleposti, začal znovu nadávat.

„A ti zelení proradní chmatáci by jen třpytivé cetky chtěli. Jako ti před nimi. Ale co hůř. Jsou to mrchožrouti. Zloděj, co okrade zloděje!“ nadával. Pán zpozorněl. Angela se opatrně odlepila od stěny a drobnými krůčky se přibližovala středu místnosti. Tam se na jedné z otevřených knih chvělo pero.

„Ale mi to chápem,“ řekla měkce „chápeme, vážně!“

„Chápete, jak byste mohli chápat!“

„Chápeme,“ trvala na svém Angela.

„Chápete?“ ptal se duch.

„Chápeme,“ potvrdila mu.

„Tak chápete! ÁÁÁchhh...“ Hlas duše pomalu slábnul, rozplýval se v nicotě, do které patřil.

A tak jsme se dostali k velkému červenému X. Bylo zakreslené na plánku uvnitř knihy. Plánek byl popsaný ozdobným a tím pádem téměř nečitelným písmem starého nehmotného kronikáře. Hrdina potřebuje velká červená X a poklady pod nimi potřebuje možná ještě více. Když jsme vynášeli z krypty nádobí a knihy, někde blízko se ozývalo dunění, tak silné, jako by pukala země. Dům vedle nás se zhroutil. Stáli jsme tam s náručí plnou zbytečností a zírali. Můj pán rád sbírá věci, které nikdo nepotřebuje.

-0-

Je to zvláštní věc. Na místech jako je Nohopuch ráno ptáci vesele zpívají bez ohledu na počet utržených údů, které mají ten den proletět vzduchem. Byl to opravdu hezký den, pro cestu za pokladem jako stvořený. Slunce svítilo a mě nedokázala náladu zkazit ani skutečnost, že "U prasklého džbánu" k snídani kachny nepečou. Měli jsme nějaké opečené placky a polévku. Slečna Angela si s plachým úsměvem objednala šálek čaje. Příliš toho nenamluvila. Jen si pohoršeně měřila svého vychrtlého vlka, který pod stolem hltal kus flákoty. Stále jsem ještě nechápal, co tahle vyplašená lesní laň dělá v téhle městské džungli a proč vlastně sedí u stolu zrovna s námi. Každopádně tu byla a krmila mne kukuřičnou plackou. Nestěžoval jsem si.

Cesty za dobrodružstvím obvykle vedou kolem krámků s enčentnutými ajtemy. Má zbroj už byla hotová a byla vskutku dokonalá. Jemně vydělaná kůže tvora raději neznámého posázená kovovými plíšky, které zářily tisícem odlesků. Nádherná! Vklouzl jsem dovnitř a velké zlacené eM na mé hrudi se zalesklo v ranním slunci. Slečna Angela mi pomohla utáhnout řemínek pod zadními tlapkami. Cítil jsem se hrdý jako nikdy.

To X bylo opravdu velké a dokonale … červené. Takové X značí opravdu velký poklad! Jaká to podivná náhoda nám ho do cesty zavála! Velké červené X bylo na důmyslně nakreslené plánku. Plánek byl vybarvený pastelkami. Krásné to dílko mladistvého umělce. Vyzíval k osobnímu obohacení a to se mě i mému pánovi ohromě zamlouvalo. Má příští zbroj bude zlacená a s přilbou!

„To je Luční louka?“ ptala se Angela při pohledu na plánek. „Mám tam práci. Jeden raněný hraničář chtěl, abych se mu tam podívala na mazlíčka. Medvěda.“

Já a můj pán máme pro tyto složité formy lidsko-zvířecích vztahů pochopení. Koneckonců, mě hrozí krutá smrt rozsednutím dnes a denně. A taky… bylo to po cestě, no tak co! Opustili jsme brány města a můj pán se mohl konečně přestat přetvařovat. Tady venku mezi poli nemusel skrývat své obrovské magické schopnosti. Zamával svou holí z mocného vyschlého dřeva a vznesl se do vzduchu. Letěli jsme si tak krajinou odrážejíce se pánovou holí od země jako bidlem a cítili jsme se jako bozi. Schoulil jsem se pánovi na klín a pozoroval jsem okolí. Počet případných nepřátel zaznamenaných cestou - 0.

Slečna Angela se při pohledu na mého pána šklebila. Nejspíš poznávala, s kým má tu čest. Sama rozverně brouzdala travou podél cesty a vedla za provaz své velké, žluté kuře. Mlčeli jsme a stejně mlčky jsme i dorazili na místo. Můj pán se snesl zpátky na zem a já vlivem chyby v komunikaci skončil rozplácnutý v trávě. Velké červené X nebylo nikde v dohledu.

"Ten chudáček bude v jedné z těch jeskyní," poznamenala Angela s jinými myšlenkami. Stáli jsme na palouku poblíž menšího rybníka a naproti nám se tyčila jakási velká hora kamení s pár průchody dovnitř.

Můj pán se zamyšleně podrbal na bradě. "Velká X být nová poklad. Stará poklad vždycky v jeskyni." Angela neprotestovala. Zřejmě si už v hlavě přehrávala nějaký záznam z terapeutického sezení s divokým medvědem.

"Ty malá potvůrka, ty průzkumník," řekl můj pán a důrazně mne popostrčil k nejbližší díře ve svahu. Rozhodl jsem se pro potřeby správného prožití dobrodružství tyto způsoby ignorovat a šel jsem. Ladnými skoky, které by snad někdo mohl označit za hopsání, jsem doběhl ke vchodu a opatrně nakoukl dovnitř. Něco tam bylo. Bylo to prokazatelně živé a vydávalo to hluboké, chrčivé zvuky. Nastražil jsem uši a pomalu se vydal dovnitř.

Byl jsem připraven zavelet si okamžitě k taktickému ústupu, kdyby se tam dál cokoliv pohnulo. Přiskočil jsem k nejbližšímu kameni a opatrně zpoza něj vystrčil hlavu. Pak jsem to konečně uviděl. Ono chrčení pocházelo z jakési hromady nacházející se přímo uprostřed jeskyně. Ta hromada měla několik rukou, několik nohou a byla obalena spoustou červené látky. Na podlaze jeskyně klidně oddechovalo několik mladých mágů. Do nosu mne uhodil odér srovnatelný s pachem Prasklého džbánu kolem půlnoci. Ten pach byl tak silný, že na okamžik přehlušil všechno ostatní. Postupně se začal mísit s pachem spáleniny vycházející z ještě doutnající stěny naproti, ale taky s vůní jídla. Můj čenich se znalecky rozkmital. Možná, že dnes bez té kachny přeci jen nezůstanu.

"Potvůrka!" ozval se v tu chvíli hlas mého pána "Potvůrka!"

Rychle jsem přiskočil k hromadě jídla, které se té studentské partičce i částečně vysypalo z piknikového koše a popadl jsem jedno z povalujících se kachních stehen a vyběhl jsem z jeskyně. Když mne Angela viděla přibíhat, zasmála se.

"Tak tam asi nebude ani medvěd ani ten váš poklad. Komu jsi tu pečínku sebral?" zeptala se. Začal jsem jí to překotně vysvětlovat a okusoval jsem při tom svou svačinku. Přetlumočila to pánovi, za což jsem jí byl povděčen, protože mi to poskytlo další minutu času na to, zbavit svou pečínku pár soust masa.

"Dobře, necpat se, jít támhle," zavelel můj pán. Byl jsem znovu strkán, tentokrát o jeskyni vedle.

Ne chrčení, ale klapání, to byl zvuk, který mne u vchodu přivítal. Nelíbilo se mi to. Působilo zlověstněji než chrápání tlupy nezletilých mágů. Našlapoval jsem opatrně. Vrstva hlíny a prachu na zemi naštěstí tlumila můj krok i s kovovým cvakáním bojových drápků. Tahle jeskyně byla větší než ta předchozí. Větší a evidentně kdysi využívaná. U protější stěny tam bylo vyrovnaných pár rozpadajících se beden a hlína tam byla udusaná od spousty a spousty těžkých nohou. Z první, naprosto prázdné jeskynní síně vedla chodba dál do útrob kopce. Ono zlověstné klapání vycházelo odtamtud. Napnul jsem všechny své smysly a hrdinně vyrazil vpřed. Byl jsem tichý jako myš a neohrožený jako medvěd. A připraven na útok odkudkoliv! Měl snad přijít támhle za tou zatáčkou? Napjal jsem svaly, zatnul drápy a… byl tam! A byli hned dva! Klapnutí, zaskřípění a svist kovové sekyry… Vyběhl jsem ven s očima na vrch hlavy. Tohle musí vidět můj pán!

"Co že jsi tam viděl? Opravdu prsatou ženskou? Orčici? No tak tchoříku, musíš pomalu. Nerozumím ti!" Gestikuloval jsem, snažil jsem se, ale byl jsem nepochopen. Tři čárky drápem vodorovně a jedna svisle. Muáááh, muáááh, klap, klap, klap…

"Kostra… Kostlivci? V té jeskyni je pár kostlivců?" zeptala se Angela a konečně nasadila stejně vytřeštěný výraz, jako byl ten můj.

Můj pán se jen spokojeně usmál. "Kde být strážce, tam být poklad. My pro poklad," řekl rozhodně a popadl mě za zbroj na hřbetě. Octl jsem se znovu na svém hlídkovém postu na pánově rameni. Pán stiskl svou kouzelnou hůl z naplaveného dřeva a rozhodným krokem vyrazil vpřed. Znovu jsem slyšel ono klapání. Ostražitě jsem se přikrčil. Slečna Angela částečně skrytá za mým pánem vypadala nerozhodně. Vešli jsme do chodby a klapající zvuk zněl blíž a blíž. Angela po pánově levici se ustrašeně přitiskla ke stěně. Zpoza trčícího kamene se vyloupla kostra, normální chodící kostlivec. Měl prázdné oční důlky a hrozivě klapal zubama. Děsivé! Angela v tu chvíli vypadala, že chce se svou stěnou doslova splynout. Zbledla do té míry, že jsem se začal obávat, že zase na místě omdlí. Můj pán však naštěstí nezaváhal. Vyslal proti té stvůře jakési kouzlo, které jí způsobilo velmi silné doutnání kostí. V jeskyni bylo nedýchatelno. Můj pán se z nepochopitelného důvodu zamračil a hůl zahodil. Vytáhl sekyru.

"Potvůrka, útok!" zavelel a to přišel čas pro hrdinu. Odrazil jsem se a skočil. Mé extra ostřené drápy se té nelidské stvůře zarazily přímo do kostěné lebky. Cosi zaskřípělo. Nepřítel se po mě ohnal. Vyskočil jsem. Ostří jeho meče tak tak minulo mou novou zbroj. Někde blízko znělo cosi jako mohutné ryčení a řinčení sekery o sekeru. Stvůra se ohnala k dalšímu útoku. Vyskočil jsem znovu. A tu se roztančil ten pravý tanec drápů a úskoků. Byl jsem nelítostný a vápník odletoval…

Když v tom s mým protivníkem cosi trhlo a on skončil na zemi mezi povalujícími se kameny. Zmateně jsem se ohlédl, drápy pořád zaseknuté v lebce protivníka. Slečna Angela stála pořád u stěny chodby přitisknutá ke kameni. Pořád se tvářila stejně vyděšeně. Ruku však měla nataženou před sebe a cosi si pro sebe mumlala. Ona kouzlila! Podíval jsem se směrem, kterým mířila. Kolem kostěných nohou mého protivníka se pomalu omotávaly silné kořeny sahající mu nyní až ke kyčlím. Znovu jsem vyskočil, tentokrát čistě instinktivně. Čepel kosťákovi sekery zacinkala o kovové plíšky na mé zbroji. Podíval jsem se, co tu ránu zbrzdilo. Kolem protivníkovi paže se rychle obtáčel silný kořen a tahal jí dolů. Sekera mu vypadla z rukou.

-0-

Kostlivci se doklepali. Temná magie, která je držela v oné skřípějící celistvosti, přestala působit ve chvíli, kdy jim můj pán oddělil hlavu od těla. Zlomení krčních obratlů vydává celkem ošklivý zvuk, kdybyste to chtěli vědět. Můj pán si pohybem zkušeného válečníka otřel ze sekery kostní moučku a zvedl svou hůl.

„Teď odměna,“ řekl potom a v očích se mu chtivě zalesklo. Angele se do tváře vrátila alespoň nepatrná část barvy. Odstoupila od stěny a opatrně pohlédla na onu spoušť.

„Jen aby stála za to,“ podotkla skepticky. Bylo na ní vidět, že se jí to místo pořád dvakrát nezamlouvá. Přes to, že hrozba pominula, její oči se toho ustrašeného pohledu nezbavily. Možná, že jí byl prostě vlastní.

Za zákrutou už žádný další vrah se sekerou nečíhal. Otevřel se nám pohled do prostorné jeskyně s nízkým stropem. Můj pán si musel sejmout z hlavy klobouk, aby jím nedrhl o jeho kamenný povrch. Uprostřed jeskyně stál vyvýšený katafalk, na kterém cosi leželo. Bylo to velké a evidentně kostěné. Angela jen pohlédla na onu věc, na mého pána a zase zpět a zalapala po dechu.

„Ne, jdeme pryč,“ řekla pevně.

„Ty nemít žádná smysl pro dobrodruh,“ zamračil se na ni můj pán a udělal pár kroků směrem ke katafalku.

„Copak nevidíš, že je to ork? Jestli se tohle zvedne, je po nás veta,“ řekla. Můj pán přistoupil ke katafalku a zamyšleně se podrbal na bradě.

„Ne, to nebýt hrobka. Poznat to.“

„Jistě, že to není hrobka. Jestli vám tedy z hrobek padlých nečpí temná magie jak z pár dní uleželého kozího sýra,“ mračila se Angela a evidentně odmítla udělat dál byť jediný krok. Potom se náhle zarazila a chvíli se tvářila, že naslouchá něčemu, co nikdo jiný nemá šanci slyšet. Nahlas si odfrkla.

„Ano, opravdu jsem mluvila o kozím sýru,“ řekla najednou. Můj pán udiveně zamrkal a paní Angela mu ukázala kamsi k hraně katafalku. Byla tam opřená hůl. Musel jsem konstatovat, že ačkoliv jsem se naučil mít pánovu hůl z naplaveného dřeva ve velké úctě, tahle vypadala vážně parádně. Nahoře měla obrovský fialový krystal precizně vybroušený do hladka a rukojeť z jakéhosi stříbřitého kovu měla posázenou dalšími kameny o nic méně třpytivými. Pánovi se při pohledu na ni rozzářily oči.

„Budeš mě urážet, klacíčku?“ pokračovala paní Angela ve svém podivném monologu.

„… Opravdu? A co mi uděláš? Sešleš na mě hromy a blesky takhle hezky opřený o kus šutru?…

A ten tvůj pán je kde? …“

Začal jsem si znovu připadat, že mým velkým hrdinům (ano, po té záležitosti s kostlivcem jsem začal za hrdinu považovat i paní Angelu) prostě muselo přeskočit. Vyskočil jsem na katafalk a opatrně prolezl orčí pánví. Ať jsem čenichal, jak jsem chtěl, pořád jsem cítil jen hůl z kovu. Můj pán se vědoucně uculoval a paní Angela zasypávala tyč celou kupou štiplavých poznámek. Ano, ti dva evidentně mluvili s holí. Opatrně jsem do ní strčil čenichem. Lehce se zakývala, jak by to měla udělat každá řádná kovová hůl. Vzápětí jsem poplašeně uskočil. Hůl se znovu zakývala, avšak tentokrát to nemělo s mým čenichem nic společného. Udělala to znovu a já urychleně vyhledal úkryt za orčí stehenní kostí. Ozvalo se tiché „Puk,“ a jeden ze zářivých kamenů vtepaných do rukojeti praskl v půli. Angela jen zavrtěla hlavou.

„Myslím, že jsem tomuhle klacíčku právě přivodila hlubokou depresi,“ prohlásila zamyšleně. Můj orčí pán se podrbal na bradě. Vážně by měl uvažovat o možném riziku vzniku lysinky.

„Ty ji rozbít,“ postěžoval si.

„Ona se rozbít sama. Navíc je to jen jeden krystal,“ bránila se Angela. Můj pán se znovu poškrábal kdesi na své černé bradce a zamyšleně po holi sáhnul.

„Hezká. To být moje hůl,“ řekl vítězoslavně a naplavené dřevo skončilo na zemi v prachu. Angela pokrčila rameny.

„Kdybych si nebyla jistá, že se s námi ten chlápek uvnitř nějakou dobu bavit nebude, skoro bych protestovala,“ řekla.

Potěšena svým morálním vítězstvím se zjevně rozhodla hodit své strachy pro jednou za hlavu. Až s uličnickým úšklebkem sáhla po jednom z pazourkových nožíků, ležících na dřevěné bedně hned u vchodu. V tu chvíli zděšeně vyjekla a nůž jí vypadl z prstů. Zezelenala až téměř do barvy mého pána. S rukou u úst vyběhla ven rychleji než ono velké žluté kuře. Její vlčice, jejíž existenci jsem do té chvíle úspěšně vytěsňoval, se rozběhla za ní. Můj pán se začal přehrabovat v jakémsi harampádí v rohu jeskyně ve snaze rozšířit svůj poklad o další enčentnuté ajtemy, ale mých služeb válečníka již zjevně nepotřeboval. Vyšel jsem tedy ven.

Slečna Angela seděla v trávě jen pár metrů od vchodu do jeskyně. Podle nelibé vůně, která mě udeřila do nosu, již stihla vyprázdnit svůj žaludek kdesi opodál. Angela si řádně přihnula ze své čutory. Její vlčice se jí lehce opírala o nohy. Obezřetně jsem se vydal směrem k nim.

„Bude v pořádku, jestli se chceš zeptat na tohle,“ zaměřily se na mě ty vlčí oči „moje paní je bojovnice, jen není zvyklá na takovou dávku temnoty v jednom dni.“ Vlčice se opatrně vyhoupla na nohy. Byla někde na pomezí mezi elegantní štíhlostí a nezdravou vychrtlostí a právě ta vychrtlost mě nutila být extrémně ve střehu. Člověk nikdy nemohl tušit, kdy se stane kořistí.

„Asi bych tě měla zakousnout, ale… chm, myslím, že Jí by se to nelíbilo,“ pokračovala dál jako by mi četla myšlenky „Já jsem Taja, teda Tajemy, Ta-Jejíž-Jméno-Nemůžu-Vymyslet.“

„Já jsem tchoří válečník a moje jméno vlastně taky ještě nikdo nevymyslel,“ přiznal jsem se a Taja se uchechtla.

„Možná by ses mohl jmenovat Taj, to zní tajemně,“ zašklebila se na mě a já nemohl uvěřit tomu, že se opravdu bavím s vlkem. Tohle svázání s dvounožci vám někdy opravdu pohne s žebříčkem hodnot. Než jsem jí stačil odpovědět a nějak jí naznačit, že mi jméno Taj nepřijde pro válečníka vhodné, paní Angela se za našimi zády zčistajasna vyhoupla na nohy.

„Tchoříku, skoč pro pána. Tohle by měl vidět,“ řekla mi a já vzhlédl jejím směrem. Po obloze si to tam šinula jakási obrovská věc. Vypadalo to jako ryba až na to, že tomu evidentně chyběla ta okolní voda. Bylo to obrovské. A žádný takhle podivně tvarovaný pták by se ve vzduchu neudržel, ani kdyby měl desetkrát menší velikost. Jen s přemáháním jsem odtrhl pohled a obrátil své kroky směrem k jeskyni. Nemusel jsem jít nijak daleko. Můj pán už byl na cestě ven. V rukou třímal druhou sekeru, která zjevně patřila jednomu z našich útočníků. Alespoň jsem měl pocit, že mi je to lesklé ostří nějaké povědomé. Za pomoci poskakování a vzrušené gestikulace jsem mu naznačil, že by měl přidat na rychlosti a v mžiku byl zase venku. Ona velká létající věc se mezitím přesunula o pořádný kus blíž. Zdálo se, že míří kamsi přes louku. Náhle se zastavila téměř přesně uprostřed travnaté plochy mezi oním skalnatým převisem s jeskynním komplexem a jezerem. Můj pán už stál ve skalním průchodu. Chvíli hleděl směrem k nebi a pak zašmátral ve svém objemném batohu. Zahleděl se po plánku, podrbal se na bradě a zamračil se.

„To místo s velká červená X,“ zahlásil podmračeně „oni chtít velká červená X.“ Zastrčil si svou novou sekyru do batohu. Pevně uchopil svou novou depresivní hůl. Musel mít poklad pod velkým červeným X, protože pokladů prostě není nikdy dost. Vydal se směrem k právě parkující vzducholodi a nasadil krok důstojného mága. Vydrápal jsem se mu na rameno. Cítil jsem, že tenhle výstup bude skutečně úctyhodný. Slečna Angela si přehodila přes rameno svůj kožený vak a další nutné propriety a běžela za námi. Tlupa zelených a řádně ošklivých mužíčků právě stahovala dolů jakési bedny a prapodivné pytle, které smrděly po té ošklivé černé bouchající látce. Opodál postávalo pár malých buclatých lidiček a hrálo si s nějakými prapodivnými přístroji, plnými ozubených koleček. Goblini a gnómové, kombinace vskutku výbušná.

„… tři z vás, vemte ty pytle. Dalších pět je bude hlídat. Vy se podíváte po tom našem kšeftíku. Uvidíme, jestli sou dobrodruzi dobrý k něčemu jinýmu než k vyhazování vzducholodí. Hej, vy gnómové, co ty vaše hračky? Ňáký němakačenko, ne?“ Ten nejošklivější skřet ze všech skřetů na palouku byl zjevně jejich šéfem. Stál tam opřený o jednu z beden a pořvával na všechny okolo. Párek gnómů po něm vrhnul velmi nevrlé pohledy. Zrovna, když jsme s mým pánem přišli na doslech, jeden z jeho kumpánů mu zapaloval doutník těsně vedle sudu s prachem.

„A na kerý maškarní se chystáte vy, velký pane ork?“ zeptal se mého pána a velmi ošklivě se při tom zašklebil. Vyfoukl ze svého doutníku oblak hustého, štiplavého dýmu, který zahalil pánovi kolena do šedého oblaku, což mu dodalo vskutku démonické vzezření. Několik jeho podřízených ustrnulo v půlce pohybu a s údivem zvedlo oči. Těm, kterým se ve tváři mihnul lehký záchvěv strachu, jsem byl ochoten přisoudit i nějakou tu inteligenci.

„Já Mák, co vy tu pohledávat?“ zabručel můj pán nevrle a já zaryl drápy do jeho roucha v očekávání velké řežby.

„Geologickej průzkum, pane, ale nepředpokládám, že byste věděl, co to znamená,“ ušklíbnul se gobliní kapitán a znovu nasál dým ze svého doutníku. To už nás dohnala slečna Angela. Goblin si ji změřil pohledem a pak znechuceně vypustil další oblak kouře tentokrát mířený k jejímu obličeji. Zakuckala se a chvíli hledala svůj ztracený dech.

„Co chtít zkoumat? Tady jen tráva, kámen a kostlivci,“ podrbal se můj pán na hlavě.

„To už je naše starost, milej pane. Máme na to vybavení,“ odvětil mu ten malý skrček a poklepal na bednu, která mu v tu chvíli sloužila jako opěrka. Jeho nohsledi zatím přitahovali celý obrovský kolos jménem vzducholoď směrem k zemi a chystali se ho ukotvit.

„Eh… TOHLE je vybavení?“ zeptala se slečna Angela a ještě pořád se zbavovala dýmu ve svých plicích. Ukazovala na nějaký velmi podivný druh drůbeže a tvářila se šokovaně. Snad to kdysi byla slepice, ale v tom stavu, v jakém jsme tu věc viděli, bych si do ní vážně nekousl, v tom jsem musel dát paní Angele za pravdu. Bál bych se totiž o svoje zuby. To stvoření mělo po celém těle namontovaná jakási kovová zařízení decentně doplněná ozubenými kolečky. Ze železné krabičky umístěné na hřbetě mu navíc stoupal dým ne nepodobný tomu z gobliního doutníku.

„To je geologický průzkumník, slečno,“ ozval se jeden z gnómů, evidentně hrdý na to, co tomu zvířeti způsobil.

„Ne, to je kuře a ta věc, kterou má na sobě, to je týrání kuřat,“ oponovala mu.

„Je to robotický kuře, geologickej průzkumník první třídy a myslim, že je ve svý existenci vcelku spokojený, slečinko,“ zahuhlal gobliní kapitán a znovu vyfoukl jejím směrem oblak kouře. Angela však v očekávání tohoto kroku hrdinně zadržela dech. Sehnula se ke kuřeti a oblaku se tak vyhnula.

„Jsi ve svém životě šťastné, kuřátko?“ zeptala se ho mile a v hlase jí zase zaznělo tisíce zvonečků. Geologický průzkumník první třídy vykulil oči a vydal ze sebe cosi jako velmi zaražené „Kvo, kvok!“ Potom rychle trhnul hlavou a za mohutného kdákání a mávání křídly se rozeběhl směrem k lesu. Angela se zvedla s vítězoslavným úsměvem na rtech.

„No, tak škodu už ste udělali, teď byste se mohli pakovat, dobrodruzi,“ zamračil se gobliní kapitán „Tady se bude makat. Pro exoty jako vy by to mohlo bejt celkem horký místo.“ Výhružně zkřížil ruce na prsou a několika jeho kumpánům se v rukou objevily bambitky. Čekal jsem začátek velké bitvy o červené X, protože tohle byl evidentně konec vyjednávání.

Můj pán se však jen usmál a luskl prsty. Cítil jsem pálené konopí, ale z doutníku to rozhodně nebylo. Angele blesklo v očích cosi jako náhlé poznání a luskla si také. Potom už vzaly události velmi rychlý spád. Můj pán a slečna Angela si stihli vyměnit jen jeden pohled čiré hrůzy a vzápětí jsme se dali na útěk. Ozvalo se „Bum,“ „Bum“ a za okamžik jedno velké „BUM!“ To už jsme se ale skrývali za velkým kamenem poblíž skalního převisu. Bylo to těsné. Jak moc, nám potvrdila kolem letící zelená ruka svírající pistoli, která jen o chlup minula hlavu mého pána. Tělo jí chybělo. Následovalo ji pár dalších částí těl, které už se ale v té rychlosti hůře identifikovaly. Angela svírala sípající Taju na kůži na hřbetě a vlčici visel jazyk z otevřené tlamy až skoro do půli hrudi. Velmi horké místo nejen pro exoty, řekl bych.

„Alespoň že tu slepičku jsme zachránili,“ dostala ze sebe Angela, když se odvážila vystrčit hlavu zpoza skály. Přemýšlel jsem, jaké má slepice s železnou krabičkou na hřbetě šance v divočině, ale Taja tu myšlenku dokončila za mě.

„Jestli se ptáš, tak ne. Opravdu nemá smysl jí vysvětlovat, že jí tu slepičku do pár hodin zardousí někdo velmi podobný nám dvěma.“