Jméno : Diblík, elitní válečník
orčího mága Máka
Místo narození : kdesi v lese
Status: nezadaný a nebezpečný
Zvláštní znamení : černá špička
ocásku
Když máte korálková očka a jste
vlastníkem bílého měkoučkého kožíšku, měli byste se smířit s jedním: nikdo vás
nebude brát vážně. Můžete prskat, můžete vrčet, ale nebude vám to nic platné.
Ti dvounozí si zřejmě myslí, že jim pokroucený pár končetin, po kterých je
vhodné chodit, dává důvod věřit, že jsou něco víc. Jmenuji se Diblík a jsem
elitním válečníkem mága Máka. Zuby mám jako jehly a drápy jako naostřené šavle.
Střes se, smrtelníku, či kdokoliv se mi dostaneš do drápů.
Přísahám zde, nikým nenucen, že na
těchto řádcích vypovím vše o našich slavných válečnických taženích po pravdě a
s největší upřímností. Učiním tak k velké slávě mého pána i jeho
družiníků a také mé, skromné a pokorné.
Ač bych rád tvrdil opak, válečníkem
jsem se nenarodil. Přišel jsem na svět jako jedno klubko z mnoha malých
klubíček. Taková dětství jsou obvykle jako zahalená v mlze a chutnají po mléce.
Nemáte ale nejmenší šanci si z něj cokoliv zapamatovat. Vím jen jedno. Když
jsem pod matčiným nátlakem opustil rodnou noru, moc se mi nedařilo. Bílý kožich
je pro divokou šelmu smutným údělem. Místo lovce jsem byl loven.
Potom se objevil on. Byl velký,
zelený a silný. Jeho pohyby byly také velké, cílené vždy s takovým stylem, až
přitáhly oko každého. A tak se ptáci vyděšeně tiskli ke svým hnízdům s vejci,
kdykoliv se se svou holí objevil poblíž. Báli se skonu snůšky. Ten mocný pán
totiž čaroval. Seděl jsem zrovna na stromě skrytý mezi větvemi. Když máte
kožich bílý jako sníh, naučíte se využívat terén velmi rychle. Pozoroval jsem
ptáky. Jejich snůška byla poklad, ze kterého bych mohl těžit dlouho. Opatrně
jsem vystrčil bílou tlapku zpoza hustého listoví a přešlápl si na větvi. Hnízdo
bylo blízko. Stačilo by přeskočit na větev vedle. Jen zatřást větývkou a ptáci
by okamžitě kroužili v mracích. Jejich hodnotový žebříček měl vždycky
zvláštní stavbu.
„BUM!“ ozvalo se. Větev se pode mnou
zatřásla, nohy mi rychle zakmitaly ve vzduchu a už jsem letěl dolů. Rozplácl
jsem se na zem přímo před tím velkým zeleným. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to
je můj milovaný pán, a viděl jsem jen horu svalů ve fialovém. Pokusím se vám
vylíčit, jak jsem to pociťoval tenkráte.
Myslel jsem si, že to bude má smrt.
Viděl jsem svůj osud orčího špízu tak jasně, jako namalovaný v obrázkových
knížkách. Velký hromotluk ale nevypadal hladově. Zmateně mrkal a prohlížel si svou
hůl. Potom klacek odhodil na zem a natáhl po mně ruce. Přikrčil jsem se a
vycenil zuby. Nenechte se mýlit. Věděl jsem, že mi jsou moje špičáky proti
tvrdé orčí kůži k ničemu, ale byl jsem odhodlaný nestát se špízem bez boje.
Potom na mě neznámý promluvil a to mi vyrazilo dech.
"Ty v pohodě?" zeptal se a
vypadal skoro až dojatě. Vzal mě jemně do rukou a podrbal pod bradou. Byl jsem
v tu chvíli tak v šoku, že jsem se nezmohl na jediný pohyb. Chvíli si mě
prohlížel ze všech stran. Visel jsem mu v rukou jako kus bílého hadru.
Nechápavě se podrbal na bradě a potom jen pokrčil rameny. Pokusil se nacpat si
mne do torny na zádech. To už jsem se vzpouzel. Po krátkém boji, kdy se orčí
mág snažil nepolámat mi kosti, si mě raději vysadil na rameno. Byla to pořádná
výška a nikde žádná vhodná větev vyjma jeho paží. Ustrašeně jsem se přikrčil a
obtočil se mu při tom nevědomky kolem krku. Ork se sehnul pro svou hůl a já
zakolísal a málem spadnul. Pokračoval v chůzi. Pořád se zamyšleně držel za
bradu. Kráčeli jsme spolu směrem k městu. Jeho tělo se kolíbalo a já mu
vyděšeně zarýval drápky do krku.
A tak jsem se já, Diblík, tchoř se
srstí bílou jako sníh, stal služebníkem orčího mága. Byl to neslavný začátek,
musím přiznat. Ovšem velké příběhy obvykle nezačínají slavně.
Později jsem zjistil, že můj pán si
tenkrát usmyslel, že jsem jeho výtvorem. Byl to jeden z mála jeho slabých
momentů, kdy mu opojení vlastní mocí, která je opravdu velká, zabránila vidět
triviální prvky magie. Kdo by taky ve chvílích své arcimágské dokonalosti
vzpomínal na peprné začátky novice?
Onen základní zákon, který můj pán
opominul, a na který už potom nikdy v souvislosti se mnou nepomyslel, je
pochopitelně zákon zachování hmoty. Nemohl mne vyčarovat i kdybych snad
necítil, že můj život měl i část před pádem z nebe před mága. Nikdy jsem později
o svém životě před s pánem nemluvil. Nechtěl jsem ho ranit.
Než jsme došli do nedaleké vesnice,
stihl jsem se ze smrtelného vyděšení oklepat. Kývání způsobené chůzí mělo svůj
stálý rytmus a já si na něj zvykl. Vesnice přišla právě ve chvíli, kdy jsem
zcela vážně zvažoval možnost, že sešplhám po orčí ruce dolů a uteču. Byl jsem
přesvědčený, že by si toho ani nevšiml. Mých drápů, jedné z mých hlavních
útočných sil, si nevšiml určitě, když jsem mu je vší silou zarýval do krku a
ramene.
Ale pak jsme přišli mezi lidi a já
měl strach, že bych se mohl někomu z nich hodit na kožešinu. Můj nový pán
mne sice ignoroval, ale asi by se ohradil, kdyby mu někdo chmatal po krku.
Vešli jsme do jednoho
z příbytků, kde pána nejspíš znali, protože ho uctivě přivítali. Mého pána
totiž stejně jako ostatní hrdiny všude uctivě zdraví nejméně v jednom domě
ve vsi a vždy mu tam donesou jídlo. Ten den jsem poprvé ochutnal kachnu. Hustá
vypečená šťáva a křehké masíčko mne přimělo na úprk zapomenout. Pán mě lehce
pohladil po zádech, když jsem se krmil. Nad pečenou kachnou jsem došel k
názoru, že být opečovávaným výtvorem záhadné magie není vlastně vůbec špatné a
nijak to neohrožuje mou čest. Bylo to dobré rozhodnutí. Kachna je dokonalá věc.
-0-
Město je zvláštní místo k životu. Kdybyste
někdy chtěli najít místo, kde může spousta podivně páchnoucích lidí žít
pohromadě, bylo by to město a lépe řečeno možná právě tohle město. Lidé mu
dávají různé názvy. Mě ale nejdou přes čenich. Je v nich moc erek a jiných
složitostí. Já mu říkám Nohopuch. Je to příznačné označení.
Můj pán a já jsme sem dorazili s
obchodní karavanou. Bylo celkem hezké odpoledne. Tím hezké myslím, že nepršelo,
nefoukal vítr ani se nikdo nechystal svrhnout krále. Jinak jsem na něm vcelku
nic hezkého neshledával. Zvažoval jsem úprk, ale bál jsem se těch smradlavých
nohou. To jsem ještě netušil, že mě čeká zlomový okamžik mého života. Byl to den,
kdy jsem se stal válečníkem.
Od karavany jsme se odtrhli hned za
městskou branou. Mezi námi taky nevoněla dvakrát vábivě. Brána ani karavana
podotýkám. Zamířili jsme do jednoho místního domu, kde mého pána vítají, a dali
si pozdní oběd. Nohopuch jich vzhledem ke své rozloze měl hned několik.
Trpěl jsem neodbytným pocitem, že
mne můj pán považuje jen za slušivý šálový doplněk ke svému vysokému fialovému
klobouku. A dávka lidského jídla byla pořád slabší náplastí na ignoraci. Viselo
mezi námi ticho a všude kolem se ozýval lomoz. Z ulic i domů. Lidé se
překřikovali na náměstích i za okny. Zdálo se, že celé město pořádá závody
v hlasitém povyku a cena bude královská.
Přesto jsem v tom
všeprostupujícím randálu našel favorita závodu. Vzal si na pomoc velké kladivo
a ještě větší kovový kvádr, do kterého bušil, až jiskry odlétaly. A právě
k němu můj pán zamířil. Napadlo mne, že mu snad chtěl osobně poblahopřát.
Pán mne však místo toho popadl za kůži na krku a hodil muži přímo pod nos. Na
ošklivou omlácenou kovadlinu. Kladivo letělo. Přikrčil jsem se. Zastavilo se
sotva palec od mé hlavy. Muž překvapeně vzhlédl. Byl jsem vyděšený. Nebojím se
to přiznat, taková je má válečnická čest! Ten umaštěný chlap chtěl do něčeho
třískat tak moc, až z toho sám ohluchl. S pánem se dorozumívali téměř
posunky. Byl to blázen. Já se krčil (Ano, krčil!) na jeho oblíbeném třískacím
místě a v duchu už viděl, jak se proměňuji ve skutečnou chlupatou a hlavně
řádně placatou šálu.
Umaštěný chlápek se něčemu zasmál a
mě se ten smích v tu chvíli ani trochu nezamlouval. Můj pán mu zacinkal váčkem
s penězi. Pár mincí z nich odpočítal. Ty kovové plíšky byly pánův nejmocnější
magický artefakt. A on je plýtval na mě! Chlápek to ale ani trochu nedocenil.
Jen se zašklebil a mince si vzal. Potom se sklonil ke mně.
"Tak se podíváme, jaký z tebe
bude válečník, chlupáči," zahlaholil dobrosrdečně a podrbal mě pod bradou.
Ztuhnul jsem, protože to poslední slovo dolehlo k mým uším naprosto zřetelně.
Válečník? Ze mě, z malého klubka drápků a srsti, že bude válečník? Necítil jsem
se hoden, tehdy ještě ne…
-0-
Ležel jsem pánovi na rameni stočený
do malého klubka a ostražitě pozoroval okolí. Tohle nebyl les, na který jsem
byl zvyklý. Tohle byla džungle. Spousta hašteřivých pidimužíků a řádně
zastrašujících kolohnátů, vůně květin smíšená s štiplavým pachem střeliva.
Dusání nohou a bouchání dveří. Myšlenka stát se válečníkem mne nadchla. Nikdy
jsem o takové kariéře neuvažoval, ale když se naskytla, byl bych bloud po ní
nesáhnout. Musel jsem ale trénovat. Začal jsem okamžitě.
Vešli jsme na malé náměstí s kašnou.
Tam jsem natáhl vzduch čenichem. Hořelo tu a nebylo to tak dlouho. Ve vzduchu
jsem ještě zachytil závan štiplavého dýmu a spálené maso, co rozhodně
nenáleželo kachně. Už to mi nejspíš mělo být varováním, že svět není tak růžový
i když slunce svítí. Pánovi se ale ta bouchací věc, které říkali střelný prach,
nejspíš zamlouvala, protože si jí pořídil celý pytel. Buď tu spáleninu kolem
necítil, nebo mu to nevadilo. Koneckonců, měl se z něj stát mocný mág, takže
nejspíš věděl, co dělá. Musím ale přiznat, že mě se z představy nějakého
velkého BUM zježily chlupy na hlavě do podoby gobliního účesu.
Ještě jedné věci si mé bystré oči
stopaře všimly. Byli jsme sledováni! Pořád a všemi! Lidé nejspíš museli cítit,
že do města přišli hrdinové, protože z nás nespustili oči. Mého pána však
takové pohledy nevyvedly z míry. Zaplatil zeleným mužíčkům požadovanou částku
za ten pytel plný velkého BUM a posunul si svůj fialový špičatý klobouk do
čela. Nehnul ani brvou, takový je můj pán charakter! Nechal tu bandu čumilů dál
civět a vydal se náměstím pryč. Můj pán je totiž formát, ne pobuda z Nemanic. V
náhlém pohnutí emocí jsem ovinul svůj ocas kolem jeho krku. Pán nereagoval a já
nic jiného také nečekal. Byl pevný jako skála. Tehdy se zrodila má úcta
k němu. Hltal jsem pohledem každý jeho pohyb. Opřel se o svou dřevěnou hůl
a vydal se rozvážným krokem dál po svých obchůzkách. Fialová tunika mága se mu
kolem těla lehce vlnila. Obdivoval jsem svého pána a neměl jsem v plánu s tím
přestat!
A malý človíček na rohu ulice
vyvolával senzační zprávu, že se princ z hradu nahoře začal dvořit jakési
urozené dívce. Pán kráčel dál ke svému cíli, jímž byla čtvrť mágů, přesněji
řečeno ta nejvyšší a nejhonosnější věž v celé čtvrti. Tak vysokou lidskou
stavbu jsem ještě nikdy neviděl. Můj pán se zastavil přede dveřmi a třikrát důrazně
zabušil. V okénku se okamžitě objevila tvář jakéhosi velmi špatně naloženého
mužíčka.
"Kdo tam?" zakrákoral.
"Mák," ozval se můj pán a
ukazoval přitom na svůj klobouk.
"Těch tady je, to by moh říct
každý!" vyprskl mužíček a já na pánově rameni výhružně vycenil zuby.
"Ale já Mák, tady napsaný. Umět
číst, heh?" zeptal se ho můj pán a mával mu svou čepicí před nosem
červeným jako řepa.
"Hm, a co chcete?"
zabručel mužíček nerudně.
"Učit se," odpověděl mu
pán.
"To chtějí všichni, celá tahle
věž je prošpikovaná patlaly, co se chtějí učit. A kdo po nich ten svinčík
uklízí? Já!" Brblal si mužíček, a jeho tvář z průzoru ve dveřích zmizela.
Závora klapla, dveře se otevřely.
Chvíli jsem se rozhlížel, kde ten
vrátný asi může být. Našel jsem ho až někde ve výši pánových kolen. Protáhl se
do své kukaně a nechal nás projít. Nejspíš nechtěl skončit naplácnutý na zdi.
Pán se opatrně sehnul a klobouk si připlácl k hlavě. Nešlo mi do hlavy, proč tu
nemají vstupní dveře pro kouzelníky pánovi velikosti. Hlavně že schůdky pro
trpaslíky tu mají. Někdo by s tím měl něco dělat!
Ve věži byly schody, schody a
schody. Má zkušenost s tímto druhem architektury je sice mizerná, ale něco mi
říká, že takové bývají věže vždycky. Občas nás překvapilo odpočívadlo a nějaké
ty dveře, ale jinak jsme jen stoupali. Už jsem začínal mít pocit, že můj pán
snad ani neví, kam má namířeno, když v tom jsme se zastavili. Můj pán se
roztržitě podrbal na bradě a zamířil k nejbližším dveřím. Zaklepal holí, bylo
to stylové. Ozvalo se krákavé "dále" a dveře se rozletěly. A za nimi
nikdo. Hledal jsem dalšího trpaslíka, ale nenašel jsem ho ani u pánových kotníků,
což bylo podezřelé. Opatrně jsem slezl z ramene a sešplhal na zem. Nikdo nebyl
ani u mých tlapek, což už bylo opravdu hodně zvláštní. Začenichal jsem. To jsem
poprvé poznal, jak je cítit magie. Módní čupřinka na mém čele se znovu zavlnila
a nakroutila. Znovu jsem nasál ten zvláštní pach a chlupy se mi zkroutily do
kudrlinky. Líbilo se mi to, vonělo to po tajemství. Vydal jsem se po stopě, ale
pánova ruka mě zadržela.
"Ty malá potvůrka. Ty zůstat,"
zašeptal a položil si mě zpátky na rameno.
Předstíral jsem chlupatou šálu.
Chtěl jsem si tu místnost prošmejdit, moc jsem chtěl, ale pán měl pravdu. Tehdy
jsem byl bez své zbroje zranitelnější než myš. Vonělo to tam ale náramně! Papír
ve starých knihách, zvlášť v těch magických, má nezapomenutelný čuch a tady
byly knih plné police a sahaly až ke stropu. Za stolem na opačném konci
místnosti seděl starý mág. Trpaslík to rozhodně nebyl. Vypadal přesně tak, jak
by měl každý mág vypadat, tedy tuctově. Dlouhý bílý vous a špičatá čapka,
kterou dokonce neměl ani podepsanou. Byl tak obyčejný. Mému pánovi co do
velikosti nesahal ani do pasu. Marně jsem přemýšlel, co může tenhle střízlík
mého pána naučit. Možná že jsem se přeslechl a on chce učit jeho.
"Co si přejete, mladíku?"
zeptal se starý čaroděj a pohupoval se na židli.
"Jsem mág Mák a chci se učit
magii," odpověděl můj pán a já tiše obdivoval jednoduchost a jasnost jeho
řeči. Starý mág se uchechtl.
"No to se podívejme, omrzelo tě
pobíhání kolem ohně, mladíku? Nebo že by tatíček šaman poslal synka do
světa?" zeptal se a velmi nepěkně se přitom šklebil. Můj pán neodpověděl. Byl
příliš hrdý.
"Trefil jsem se? Nu, tak ukaž,
co dokážeš!"
Pán nehnul ani brvou. Jen stiskl
svou hůl a začal čarovat. Magie zavanula jenom zlehýnka, jakoby na toho starého
šarlatána nechtěl plýtvat energií. Pokoj
prozářilo slunce, vystoupivše z poza mraků a já byl ohromen. Mág ale ne,
pořád se zlomyslně šklebil, jako by si toho zázraku snad nevšiml. Můj pán
naštvaně bouchl holí o podlahu. Ozvalo se žuchnutí. Stařík zapištěl jako malá
holka. Jeho hlava zmizela pod stolem.
"To je, to je… máš kuráž,
mladíku." Byl to jednoznačný triumf a vítězství hmoty nad duchem. Starý
mág se sbíral ze země a ten opovržlivý výraz z jeho očí na okamžik zmizel.
"Dobrá, mohl bych tě přijmout
do učení," řekl opatrně a zvedal přitom svou židli. V očích se mu usadil
výraz šíleného sběratele "Pokud splníš všechny náležitosti, vezmu si tvou
výuku pod vlastní patronát."
"Náležitosti?" zeptal se
můj pán a kdoví proč se přitom mračil na svou hůl. Jako by mu snad něco
nevyšlo.
"Například školné," řekl
mág. Usadil se na svou židli a začal se znovu rytmicky pohupovat.
"Kolik?" Můj pán měl
vždycky ve zvyku pokládat jen jasné a srozumitelné otázky.
"Dvěstě zlatých, platba předem.
Pojištění statků, zdraví ani životů do poplatků nezahrnujeme," odvětil mu
mág a na jeho tváři se znovu usadil ten samolibý výraz svědčící o tom, jak moc
má zase vše pod kontrolou.
"Hm, já najít a vrátit
se," odvětil mu pán očividně zamyšlen a chystal se k odchodu. Ve dveřích
se ale otočil.
"Muset šlapat dolů?" podíval
se na něj štěněčím pohledem. Starý mág se povýšeně uchechtl, ale pak mému
pánovi s drzou blahosklonností pokynul znovu blíž. Načmáral na nejbližší
papír pár nesrozumitelných klikyháků a podal mu ho. Zasychající inkoust se
rozzářil magií.
Dolů jsme letěli. Básníci možná
opěvují létání, ale já jsem válečník a pranic romantického na něm nevidím.
Zatnul jsem drápky do pánovy fialové róby a svůj ocas křečovitě ovinul kolem
jeho krku. Míjeli jsme jedno věžní okno za druhým a můj pán divoce mával holí,
aby nás zpomalil. "BUM!" Pánovy řádně osvalené nohy dosedly na
prašnou zem před věží, až se kolem zakouřilo. Efektní! Zapotácel se jen
nepatrně a já zaseknul drápy ještě hlouběji.
Do hlubin paměti jsem si vryl hned
několik věcí. Peníze opravdu vládnou světem. Můj pán je opravdu velmi moudrý a
mocný mág. A ve věži mágů mají židle způsobující chorobnou namyšlenost. Budu si
muset dávat pozor na ty židle.
-0-
Pán byl z letu nadšen. "Hm,
dobrý hračka!" poznamenal a já se nezmohl na odpor. S nosem zabořeným
do pergamenu se vydal ulicí ven z téhle podivné čtvrti a potom dál až
k našemu vítacímu domu. V hlavě už mi začala blikat kontrolka s nápisem
"SavePoint" spojená s vůní pečené kachny. Pán se ustaraně drbal na
bradě a něco si odpočítával na prstech. Pořád se nemohl dopočítat.
„Na Stínově straší, střeste se
braši!“ vyvolával klučík na nároží. Pán se zastavil a vytrhl mu kus papíru
z rukou. Klučík pískl. Trocha kouzelných plíšků ho ale uklidnila. Potom si
papír rozložil a začetl se. Koukal jsem mu přes rameno, ale moc moudrý jsem
z toho nebyl. Nad hlavou mi přeběhl stín a někde poblíž zaskřehotali
ptáci. Překvapeně jsem vzhlédl. Najednou jsme byli v malém lesíku se sypanými
pěšinkami a lavičkami. Pán se na jednu posadil. Pěšinku, ne lavičku, ta byla
mága jeho velikosti malá. Vytáhl si s torny černý uhel a začal si v papíře
cosi značit. Mumlal si pro sebe něco jazykem svého kmene. Seškrábal jsem se mu
z ramene dolů a vydal se na obchůzku.
Byla slast moci si zase protáhnout
tlapky v trávě. Nejspíš jsem se nechal unést, protože když jsem se po
chvíli rozhlédl, pána jsem nikde neviděl. Jeho je poměrně těžké přehlédnout.
Zavětřil jsem čenichem ve snaze cítit pánovu magii nebo alespoň pána samotného.
Bez úspěchu. Než jsem však mohl začít propadat panice, do nosu mě uhodilo něco
velmi povědomého. Nikdy před tím jsem to necítil a přeci jsem měl pocit, že ten
pach znám. Vydal jsem se za ním a nemusel jsem jít daleko. Jeho původce seděl
na lavičce hned za nejbližším keřem.
Měl jsem zvláštní pocit, že někdo,
kdo je takhle cítit, by měl mít dlouhý plnovous, opírat se o starou dubovou hůl
a ve vlasech mít šišky. Tahle osoba neměla ani vousy ani šišky a pokud šlo o
hůl, ten klacík opřený o ztrouchnivělou lavičku působil docela obyčejně. A
navíc to bylo děvče. Proč mají vlastně lidé většinou pocit, že druid musí být
muž a k tomu hodně daleko za zenitem? Tahle mladá holka jistě moc zim nezažila.
Měla dlouhé lehce zvlněné vlasy liščí barvy a vypadala vcelku neškodně. Byla
bosky. Soustředěně si cosi četla ve velké, pestře malované knize a své okolí
moc nevnímala. Měl jsem neodbytný pocit, že se sem nehodí. U nohou jí ležela
vychrtlá vlčice stočená do klubíčka a k vedlejšímu stromu měla přivázané jakési
velké nohaté kuře. A tak jsem poprvé spatřil slečnu Angelu.
Snažil jsem se nepozorovaně přikrást
blíž. Vlk klidně oddychoval, ale i tak mne představa jeho zubů hluboko v mém
hrdle příliš nelákala. Potom se ale ozvalo to kuře.
"Papapááá!!" zakdákalo.
Vlčice sebou okamžitě trhla a vycenil tesáky. Děvče zvedlo oči od knihy. Usmálo
se a v tom úsměvu bylo cosi bezprostředního. Líbila se mi. Ovšem bez té zubaté
stvůry by se mi líbila mnohem víc.
"Ty jsi mi ale pěkný
tchořík," oslovila mne. Měla jemný zvonivý hlásek.
"Půjdeš ke mně? Já ti
neublížím." Rozuměl jsem jí. Rozumět, co mi chce říct, mi přišlo mnohem
samozřejmější, než když na mě mluvil můj pán. Nadšeně jsem jí začal zasypávat
informacemi, kdo jsem a co tu hledám. Zasmála se.
"Ta velká zelená obluda je tvůj
pán?" zeptala se. Uraženě jsem vypjal hruď.
"No dobře, tak se hned
nerozčiluj. Můžu tě uklidnit, mladý válečníku, toho nebude problém najít."
Pořád se usmívala. Začínal na mne padat stín pochyb. Smála se snad mně? Polevil
jsem v ostražitosti, měl jsem si dávat pozor na pusu.
Nakonec jsme nikoho hledat nemuseli.
Hlas mého pána k mým uším dolehl v okamžiku, kdy má zrzavá společnice skrývala
svou tlustou knihu s nápisem "Malá dětská encyklopedie" zpět do své
brašny.
"Potvůrka! Potvůrka!"
volal a rychle se přibližoval.
"Tady!" zavolala dívka v
odpověď a dusavé kroky ještě zrychlily.
"Ty moc ošklivá potvůrka!"
huboval mě pán, ale já byl moc rád, že ho vidím. S pocitem tetelivé radosti v
břiše jsem se mu vyškrábal zpět na rameno a lísavě se otřel o jeho krk.
"Váš tchoř vás hledal,"
píplo děvče nejistě.
"Ty rozumět?" zeptal se
můj pán a děvče lehce kývlo hlavou.
"Tak trochu, můj… ehm… jsem
druidka, tedy nejspíš jí budu. Mám zvířata ráda."
Můj pán se zamyšleně podrbal na
bradě a potom mne podal zase jednou za kůži nad krkem a strčil mne děvčeti pod
nos.
"Nesmrdí, co špatně?"
zeptal se pán a já jen odevzdaně plandal ve vzduchu. Bylo to potupné. V téhle
pozici nemůže ani válečník nic dělat. Dívka povytáhla obočí.
"Váš nos, řekla bych,"
odvětila a lehce jí zacukaly koutky. Pán mě rozpačitě vrátil zpátky na rameno.
Oklepal jsem se a svou nelibost jsem dal najevo nerudným zamručením. Nebrali
mne na vědomí. Můj pán se jen znovu podrbal na bradě. Kdyby se mu objevila
nějaká ta vylysalá skvrnka v té jeho skvostné bradce, vůbec bych se nedivil.
"Jsem Angela," představila
se dívka přiskříplým hlasem a natáhla ruku.
"Já Mák," odpověděl jí můj
pán přesně podle etikety a ruku opatrně stiskl třemi prsty, aby jí nepochroumal
jemné prstíky. Můj pán je totiž mimo jiné také gentleman.
"Dobrodružství, chtít jít se
mnou?" zeptal se náhle. Angela pokrčila rameny. Nejspíš neměla nejmenší
tušení, co si pod tím můj pán představuje. Ostatně, já také ne. Cesty orčích
mágů jsou nevyzpytatelné a většinou začínají u korbelu piva.
-0-
Ze všech míst, kam do té doby pánovy
nohy vkročily, byla tahle čtvrť rozhodně ta nejšpinavější. Můj válečnický nos
se ještě nikdy nepokusil zaznamenat toho tolik najednou. Rybina, pot, špína
rázu obecného a také spousta pachů, o nichž by tchoří gentleman raději mluvit
neměl. Stínov je zvláštní místo, mnohem divočejší než leckterá džungle a
nebezpečnější než medvědí jeskyně. Ta prazvláštní úchylka na červené lucerny
tomu pak nasazuje korunu. Nedokážu pochopit, jak někdo může myslet na takovou
marnivou zbytečnost jako barevné světlo v situaci, kdy nemá čím nakrmit vlastní
mláďata.
Vyrazili jsme sem za naším prvním
dobrodružstvím. Můj pán a já, slečna Angela, její vlčice a velký pták, co
neustále dělal „papapááá.“ Pán se Angele pokoušel cestou vysvětlit, co že to
tam budeme dělat. Nakonec to vzdal a strčil jí pod nos ten velký kus papíru
s novinkami.
„Aha, takže v tom domě straší,“
řekla Angela. Můj pán kývl hlavou.
„A my tam jdeme...“ pozvedla obočí.
„Kde strašidlo, tam tajemství, kde
tajemství, tam poklad,“ odvětil můj pán moudře. A tak jsme šli.
Onen panský dům byl opravdu kvalitní
ruinou. Již mnoho hrdinů se pokoušelo vyhodit ho do vzduchu, leč bezúspěšně.
Můj pán se ale nezalekl a vstoupil. Slečna Angela se možná zalekla, ovšem
vstoupila také. Zjevně se pokoušela co nejvíc se přiblížit mému statečnému
pánovi, protože její tvář získala lehce nazelenalý odstín.
"Vzpomínky," mumlala si
neustále a přejížděla rukou po dřevěných rámech dveří, "příliš
vzpomínek!" Když to řekla poprvé, můj pán zamyšleně pokýval hlavou a
podrbal se na bradě. Další její šepot už ignoroval jako přebytečný. Můj pán nemám
zbytečné řeči rád.
Bylo tam spousta dřeva a suti. Komu
čest, tomu čest! Předchozí hrdinové se opravdu činili. V domě nezůstala jediná
stříbrná vidlička a chyběly dokonce i kliky na dveřích. Samotný dům strachu se
jim ale rozebrat nepodařilo. Stál tam stále, pevný a hrozivý. Hrozil dávnými
strašidly i prostým sesunutím stropu. Podlaha skřípěla a zdi se drolily. Ten
dům byl zakletý! Obloudil mysl mého pána a zcela bezostyšně si z něj tropil
žerty. A co hůř! Zatáhl do toho i mne! Začalo to pádem z imaginární židle a
pokračovalo imaginární hostinou na neimaginárním stole. Když jsme konečně
shledali, že v domě není nic, co by poklad jen vzdáleně připomínalo
(ohmatali všechny stěny a podlahy kvůli tajnému průchodu, odtahali všechny
skříně...) ocitli jsme se zase venku. Byla tma. Angela vykouzlila nad svou holí
malé bílé světélko.
„Kostel?“ zeptal se můj pán. První
nezdar ho očividně neodradil.
Kobka pod kostelem se měla stát
našim prvním regulérním Dungeonem. Cítil jsem vzrušení. Byla tam tma, bylo tam
lepkavo. V rozích se táhly husté spletence pavučin. Téměř jsem slyšel
klapání zubů příšer. Přikrčil jsem se připraven k útoku. Angela vypadala
na omdlení. Něco proti nám vyrazilo. Chodbou se rozezněl hlasitý šelest.
Přibližoval se. Byl to netopýr. Potom se ale zcela z nenadání ozvalo
hlasité BUM. Můj pán narazil hlavou o nízký trám ve stropě. Náš první Dungeon
mne zklamal.
Dole byla jen zaprášená výstavka
zbytečností, pár rozevřených knih a převrhnutých číší a podlaha počmáraná
rádoby magicky vyhlížejícími kruhy. Můj pán rozmrzele sahnul po jedné
z číší. Byla cínová. Praštil s ní do roku místnosti.
„Přišli a kradli,“ ozval se záhrobní
hlas. Strnul jsem. Angela se chytila zárubně dveří, aby se udržela na nohou.
„... jedni, druzí i třetí. Hrabiví
nezmaři, co po práci nesáhnou. Nezajímal je velký tragický příběh.
Neposlouchali ho. Ale VY budete poslouchat!“ A tak jsme poslouchali. Angela
zpola omdlelá, já vyděšený a můj pán s očima soustředěně přivřenýma, pátrajícíma
po místnosti po lesklém záblesku.
Duch měl pro nás příběh o dvou
nemrtvých pánech z dvou umrtvených rodů. Jednoho vyhnali někam za hranice
světů, druhý se skryl lidským očím. A jejich rodiny se v krvi utopily. Tak
nějak to říkal. Znělo to jako veliká věc. Prý jejich služebníci dosud chodí po
zemi a hledají... no, takové ty obecné věci, které obvykle hledají ztracené
duše. Nejspíš pomstu a takové ty věci okolo. Když si duch užil svou chvilku
velkoleposti, začal znovu nadávat.
„A ti zelení proradní chmatáci by
jen třpytivé cetky chtěli. Jako ti před nimi. Ale co hůř. Jsou to mrchožrouti.
Zloděj, co okrade zloděje!“ nadával. Pán zpozorněl. Angela se opatrně odlepila
od stěny a drobnými krůčky se přibližovala středu místnosti. Tam se na jedné
z otevřených knih chvělo pero.
„Ale mi to chápem,“ řekla měkce
„chápeme, vážně!“
„Chápete, jak byste mohli chápat!“
„Chápeme,“ trvala na svém Angela.
„Chápete?“ ptal se duch.
„Chápeme,“ potvrdila mu.
„Tak chápete! ÁÁÁchhh...“ Hlas duše
pomalu slábnul, rozplýval se v nicotě, do které patřil.
A tak jsme se dostali k velkému
červenému X. Bylo zakreslené na plánku uvnitř knihy. Plánek byl popsaný
ozdobným a tím pádem téměř nečitelným písmem starého nehmotného kronikáře. Hrdina
potřebuje velká červená X a poklady pod nimi potřebuje možná ještě více. Když
jsme vynášeli z krypty nádobí a knihy, někde blízko se ozývalo dunění, tak
silné, jako by pukala země. Dům vedle nás se zhroutil. Stáli jsme tam
s náručí plnou zbytečností a zírali. Můj pán rád sbírá věci, které nikdo
nepotřebuje.
-0-
Je to zvláštní věc. Na místech jako
je Nohopuch ráno ptáci vesele zpívají bez ohledu na počet utržených údů, které
mají ten den proletět vzduchem. Byl to opravdu hezký den, pro cestu za pokladem
jako stvořený. Slunce svítilo a mě nedokázala náladu zkazit ani skutečnost, že
"U prasklého džbánu" k snídani kachny nepečou. Měli jsme nějaké
opečené placky a polévku. Slečna Angela si s plachým úsměvem objednala šálek
čaje. Příliš toho nenamluvila. Jen si pohoršeně měřila svého vychrtlého vlka,
který pod stolem hltal kus flákoty. Stále jsem ještě nechápal, co tahle
vyplašená lesní laň dělá v téhle městské džungli a proč vlastně sedí u stolu
zrovna s námi. Každopádně tu byla a krmila mne kukuřičnou plackou. Nestěžoval
jsem si.
Cesty za dobrodružstvím obvykle
vedou kolem krámků s enčentnutými ajtemy. Má zbroj už byla hotová a byla
vskutku dokonalá. Jemně vydělaná kůže tvora raději neznámého posázená kovovými
plíšky, které zářily tisícem odlesků. Nádherná! Vklouzl jsem dovnitř a velké
zlacené eM na mé hrudi se zalesklo v ranním slunci. Slečna Angela mi pomohla
utáhnout řemínek pod zadními tlapkami. Cítil jsem se hrdý jako nikdy.
To X bylo opravdu velké a dokonale …
červené. Takové X značí opravdu velký poklad! Jaká to podivná náhoda nám ho do
cesty zavála! Velké červené X bylo na důmyslně nakreslené plánku. Plánek byl
vybarvený pastelkami. Krásné to dílko mladistvého umělce. Vyzíval k osobnímu
obohacení a to se mě i mému pánovi ohromě zamlouvalo. Má příští zbroj bude
zlacená a s přilbou!
„To je Luční louka?“ ptala se Angela
při pohledu na plánek. „Mám tam práci. Jeden raněný hraničář chtěl, abych se mu
tam podívala na mazlíčka. Medvěda.“
Já a můj pán máme pro tyto složité
formy lidsko-zvířecích vztahů pochopení. Koneckonců, mě hrozí krutá smrt
rozsednutím dnes a denně. A taky… bylo to po cestě, no tak co! Opustili jsme
brány města a můj pán se mohl konečně přestat přetvařovat. Tady venku mezi poli
nemusel skrývat své obrovské magické schopnosti. Zamával svou holí z mocného vyschlého
dřeva a vznesl se do vzduchu. Letěli jsme si tak krajinou odrážejíce se pánovou
holí od země jako bidlem a cítili jsme se jako bozi. Schoulil jsem se pánovi na
klín a pozoroval jsem okolí. Počet případných nepřátel zaznamenaných cestou -
0.
Slečna Angela se při pohledu na mého
pána šklebila. Nejspíš poznávala, s kým má tu čest. Sama rozverně brouzdala
travou podél cesty a vedla za provaz své velké, žluté kuře. Mlčeli jsme a
stejně mlčky jsme i dorazili na místo. Můj pán se snesl zpátky na zem a já
vlivem chyby v komunikaci skončil rozplácnutý v trávě. Velké červené X nebylo
nikde v dohledu.
"Ten chudáček bude v jedné z
těch jeskyní," poznamenala Angela s jinými myšlenkami. Stáli jsme na
palouku poblíž menšího rybníka a naproti nám se tyčila jakási velká hora kamení
s pár průchody dovnitř.
Můj pán se zamyšleně podrbal na
bradě. "Velká X být nová poklad. Stará poklad vždycky v jeskyni."
Angela neprotestovala. Zřejmě si už v hlavě přehrávala nějaký záznam z terapeutického
sezení s divokým medvědem.
"Ty malá potvůrka, ty
průzkumník," řekl můj pán a důrazně mne popostrčil k nejbližší díře ve
svahu. Rozhodl jsem se pro potřeby správného prožití dobrodružství tyto způsoby
ignorovat a šel jsem. Ladnými skoky, které by snad někdo mohl označit za
hopsání, jsem doběhl ke vchodu a opatrně nakoukl dovnitř. Něco tam bylo. Bylo
to prokazatelně živé a vydávalo to hluboké, chrčivé zvuky. Nastražil jsem uši a
pomalu se vydal dovnitř.
Byl jsem připraven zavelet si
okamžitě k taktickému ústupu, kdyby se tam dál cokoliv pohnulo. Přiskočil jsem
k nejbližšímu kameni a opatrně zpoza něj vystrčil hlavu. Pak jsem to konečně
uviděl. Ono chrčení pocházelo z jakési hromady nacházející se přímo uprostřed
jeskyně. Ta hromada měla několik rukou, několik nohou a byla obalena spoustou
červené látky. Na podlaze jeskyně klidně oddechovalo několik mladých mágů. Do
nosu mne uhodil odér srovnatelný s pachem Prasklého džbánu kolem půlnoci. Ten
pach byl tak silný, že na okamžik přehlušil všechno ostatní. Postupně se začal
mísit s pachem spáleniny vycházející z ještě doutnající stěny naproti, ale taky
s vůní jídla. Můj čenich se znalecky rozkmital. Možná, že dnes bez té kachny
přeci jen nezůstanu.
"Potvůrka!" ozval se v tu
chvíli hlas mého pána "Potvůrka!"
Rychle jsem přiskočil k hromadě
jídla, které se té studentské partičce i částečně vysypalo z piknikového koše a
popadl jsem jedno z povalujících se kachních stehen a vyběhl jsem z
jeskyně. Když mne Angela viděla přibíhat, zasmála se.
"Tak tam asi nebude ani medvěd
ani ten váš poklad. Komu jsi tu pečínku sebral?" zeptala se. Začal jsem jí
to překotně vysvětlovat a okusoval jsem při tom svou svačinku. Přetlumočila to
pánovi, za což jsem jí byl povděčen, protože mi to poskytlo další minutu času
na to, zbavit svou pečínku pár soust masa.
"Dobře, necpat se, jít
támhle," zavelel můj pán. Byl jsem znovu strkán, tentokrát o jeskyni
vedle.
Ne chrčení, ale klapání, to byl
zvuk, který mne u vchodu přivítal. Nelíbilo se mi to. Působilo zlověstněji než
chrápání tlupy nezletilých mágů. Našlapoval jsem opatrně. Vrstva hlíny a prachu
na zemi naštěstí tlumila můj krok i s kovovým cvakáním bojových drápků. Tahle
jeskyně byla větší než ta předchozí. Větší a evidentně kdysi využívaná. U
protější stěny tam bylo vyrovnaných pár rozpadajících se beden a hlína tam byla
udusaná od spousty a spousty těžkých nohou. Z první, naprosto prázdné jeskynní
síně vedla chodba dál do útrob kopce. Ono zlověstné klapání vycházelo odtamtud.
Napnul jsem všechny své smysly a hrdinně vyrazil vpřed. Byl jsem tichý jako myš
a neohrožený jako medvěd. A připraven na útok odkudkoliv! Měl snad přijít
támhle za tou zatáčkou? Napjal jsem svaly, zatnul drápy a… byl tam! A byli hned
dva! Klapnutí, zaskřípění a svist kovové sekyry… Vyběhl jsem ven s očima na
vrch hlavy. Tohle musí vidět můj pán!
"Co že jsi tam viděl? Opravdu
prsatou ženskou? Orčici? No tak tchoříku, musíš pomalu. Nerozumím ti!" Gestikuloval
jsem, snažil jsem se, ale byl jsem nepochopen. Tři čárky drápem vodorovně a
jedna svisle. Muáááh, muáááh, klap, klap, klap…
"Kostra… Kostlivci? V té
jeskyni je pár kostlivců?" zeptala se Angela a konečně nasadila stejně
vytřeštěný výraz, jako byl ten můj.
Můj pán se jen spokojeně usmál.
"Kde být strážce, tam být poklad. My pro poklad," řekl rozhodně a
popadl mě za zbroj na hřbetě. Octl jsem se znovu na svém hlídkovém postu na
pánově rameni. Pán stiskl svou kouzelnou hůl z naplaveného dřeva a rozhodným
krokem vyrazil vpřed. Znovu jsem slyšel ono klapání. Ostražitě jsem se
přikrčil. Slečna Angela částečně skrytá za mým pánem vypadala nerozhodně. Vešli
jsme do chodby a klapající zvuk zněl blíž a blíž. Angela po pánově levici se
ustrašeně přitiskla ke stěně. Zpoza trčícího kamene se vyloupla kostra,
normální chodící kostlivec. Měl prázdné oční důlky a hrozivě klapal zubama.
Děsivé! Angela v tu chvíli vypadala, že chce se svou stěnou doslova splynout.
Zbledla do té míry, že jsem se začal obávat, že zase na místě omdlí. Můj pán
však naštěstí nezaváhal. Vyslal proti té stvůře jakési kouzlo, které jí
způsobilo velmi silné doutnání kostí. V jeskyni bylo nedýchatelno. Můj pán se z
nepochopitelného důvodu zamračil a hůl zahodil. Vytáhl sekyru.
"Potvůrka, útok!" zavelel
a to přišel čas pro hrdinu. Odrazil jsem se a skočil. Mé extra ostřené drápy se
té nelidské stvůře zarazily přímo do kostěné lebky. Cosi zaskřípělo. Nepřítel
se po mě ohnal. Vyskočil jsem. Ostří jeho meče tak tak minulo mou novou zbroj.
Někde blízko znělo cosi jako mohutné ryčení a řinčení sekery o sekeru. Stvůra
se ohnala k dalšímu útoku. Vyskočil jsem znovu. A tu se roztančil ten pravý
tanec drápů a úskoků. Byl jsem nelítostný a vápník odletoval…
Když v tom s mým protivníkem cosi
trhlo a on skončil na zemi mezi povalujícími se kameny. Zmateně jsem se ohlédl,
drápy pořád zaseknuté v lebce protivníka. Slečna Angela stála pořád u stěny
chodby přitisknutá ke kameni. Pořád se tvářila stejně vyděšeně. Ruku však měla
nataženou před sebe a cosi si pro sebe mumlala. Ona kouzlila! Podíval jsem se
směrem, kterým mířila. Kolem kostěných nohou mého protivníka se pomalu
omotávaly silné kořeny sahající mu nyní až ke kyčlím. Znovu jsem vyskočil,
tentokrát čistě instinktivně. Čepel kosťákovi sekery zacinkala o kovové plíšky
na mé zbroji. Podíval jsem se, co tu ránu zbrzdilo. Kolem protivníkovi paže se
rychle obtáčel silný kořen a tahal jí dolů. Sekera mu vypadla z rukou.
-0-
Kostlivci
se doklepali. Temná magie, která je držela v oné skřípějící celistvosti,
přestala působit ve chvíli, kdy jim můj pán oddělil hlavu od těla. Zlomení
krčních obratlů vydává celkem ošklivý zvuk, kdybyste to chtěli vědět. Můj pán
si pohybem zkušeného válečníka otřel ze sekery kostní moučku a zvedl svou hůl.
„Teď
odměna,“ řekl potom a v očích se mu chtivě zalesklo. Angele se do tváře
vrátila alespoň nepatrná část barvy. Odstoupila od stěny a opatrně pohlédla na
onu spoušť.
„Jen
aby stála za to,“ podotkla skepticky. Bylo na ní vidět, že se jí to místo pořád
dvakrát nezamlouvá. Přes to, že hrozba pominula, její oči se toho ustrašeného
pohledu nezbavily. Možná, že jí byl prostě vlastní.
Za
zákrutou už žádný další vrah se sekerou nečíhal. Otevřel se nám pohled do
prostorné jeskyně s nízkým stropem. Můj pán si musel sejmout z hlavy
klobouk, aby jím nedrhl o jeho kamenný povrch. Uprostřed jeskyně stál vyvýšený
katafalk, na kterém cosi leželo. Bylo to velké a evidentně kostěné. Angela jen
pohlédla na onu věc, na mého pána a zase zpět a zalapala po dechu.
„Ne,
jdeme pryč,“ řekla pevně.
„Ty
nemít žádná smysl pro dobrodruh,“ zamračil se na ni můj pán a udělal pár kroků
směrem ke katafalku.
„Copak
nevidíš, že je to ork? Jestli se tohle zvedne, je po nás veta,“ řekla. Můj pán
přistoupil ke katafalku a zamyšleně se podrbal na bradě.
„Ne,
to nebýt hrobka. Poznat to.“
„Jistě,
že to není hrobka. Jestli vám tedy z hrobek padlých nečpí temná magie jak
z pár dní uleželého kozího sýra,“ mračila se Angela a evidentně odmítla
udělat dál byť jediný krok. Potom se náhle zarazila a chvíli se tvářila, že
naslouchá něčemu, co nikdo jiný nemá šanci slyšet. Nahlas si odfrkla.
„Ano,
opravdu jsem mluvila o kozím sýru,“ řekla najednou. Můj pán udiveně zamrkal a
paní Angela mu ukázala kamsi k hraně katafalku. Byla tam opřená hůl. Musel
jsem konstatovat, že ačkoliv jsem se naučil mít pánovu hůl z naplaveného
dřeva ve velké úctě, tahle vypadala vážně parádně. Nahoře měla obrovský fialový
krystal precizně vybroušený do hladka a rukojeť z jakéhosi stříbřitého
kovu měla posázenou dalšími kameny o nic méně třpytivými. Pánovi se při pohledu
na ni rozzářily oči.
„Budeš
mě urážet, klacíčku?“ pokračovala paní Angela ve svém podivném monologu.
„…
Opravdu? A co mi uděláš? Sešleš na mě hromy a blesky takhle hezky opřený o kus šutru?…
A
ten tvůj pán je kde? …“
Začal
jsem si znovu připadat, že mým velkým hrdinům (ano, po té záležitosti
s kostlivcem jsem začal za hrdinu považovat i paní Angelu) prostě muselo
přeskočit. Vyskočil jsem na katafalk a opatrně prolezl orčí pánví. Ať jsem
čenichal, jak jsem chtěl, pořád jsem cítil jen hůl z kovu. Můj pán se
vědoucně uculoval a paní Angela zasypávala tyč celou kupou štiplavých poznámek.
Ano, ti dva evidentně mluvili s holí. Opatrně jsem do ní strčil čenichem.
Lehce se zakývala, jak by to měla udělat každá řádná kovová hůl. Vzápětí jsem
poplašeně uskočil. Hůl se znovu zakývala, avšak tentokrát to nemělo s mým
čenichem nic společného. Udělala to znovu a já urychleně vyhledal úkryt za orčí
stehenní kostí. Ozvalo se tiché „Puk,“ a jeden ze zářivých kamenů vtepaných do
rukojeti praskl v půli. Angela jen zavrtěla hlavou.
„Myslím,
že jsem tomuhle klacíčku právě přivodila hlubokou depresi,“ prohlásila
zamyšleně. Můj orčí pán se podrbal na bradě. Vážně by měl uvažovat o možném
riziku vzniku lysinky.
„Ty
ji rozbít,“ postěžoval si.
„Ona
se rozbít sama. Navíc je to jen jeden krystal,“ bránila se Angela. Můj pán se
znovu poškrábal kdesi na své černé bradce a zamyšleně po holi sáhnul.
„Hezká.
To být moje hůl,“ řekl vítězoslavně a naplavené dřevo skončilo na zemi
v prachu. Angela pokrčila rameny.
„Kdybych
si nebyla jistá, že se s námi ten chlápek uvnitř nějakou dobu bavit
nebude, skoro bych protestovala,“ řekla.
Potěšena
svým morálním vítězstvím se zjevně rozhodla hodit své strachy pro jednou za
hlavu. Až s uličnickým úšklebkem sáhla po jednom z pazourkových
nožíků, ležících na dřevěné bedně hned u vchodu. V tu chvíli zděšeně
vyjekla a nůž jí vypadl z prstů. Zezelenala až téměř do barvy mého pána.
S rukou u úst vyběhla ven rychleji než ono velké žluté kuře. Její vlčice,
jejíž existenci jsem do té chvíle úspěšně vytěsňoval, se rozběhla za ní. Můj
pán se začal přehrabovat v jakémsi harampádí v rohu jeskyně ve snaze
rozšířit svůj poklad o další enčentnuté ajtemy, ale mých služeb válečníka již
zjevně nepotřeboval. Vyšel jsem tedy ven.
Slečna
Angela seděla v trávě jen pár metrů od vchodu do jeskyně. Podle nelibé
vůně, která mě udeřila do nosu, již stihla vyprázdnit svůj žaludek kdesi
opodál. Angela si řádně přihnula ze své čutory. Její vlčice se jí lehce opírala
o nohy. Obezřetně jsem se vydal směrem k nim.
„Bude
v pořádku, jestli se chceš zeptat na tohle,“ zaměřily se na mě ty vlčí oči
„moje paní je bojovnice, jen není zvyklá na takovou dávku temnoty v jednom
dni.“ Vlčice se opatrně vyhoupla na nohy. Byla někde na pomezí mezi elegantní
štíhlostí a nezdravou vychrtlostí a právě ta vychrtlost mě nutila být extrémně
ve střehu. Člověk nikdy nemohl tušit, kdy se stane kořistí.
„Asi
bych tě měla zakousnout, ale… chm, myslím, že Jí by se to nelíbilo,“
pokračovala dál jako by mi četla myšlenky „Já jsem Taja, teda Tajemy,
Ta-Jejíž-Jméno-Nemůžu-Vymyslet.“
„Já
jsem tchoří válečník a moje jméno vlastně taky ještě nikdo nevymyslel,“ přiznal
jsem se a Taja se uchechtla.
„Možná
by ses mohl jmenovat Taj, to zní tajemně,“ zašklebila se na mě a já nemohl
uvěřit tomu, že se opravdu bavím s vlkem. Tohle svázání s dvounožci
vám někdy opravdu pohne s žebříčkem hodnot. Než jsem jí stačil odpovědět a
nějak jí naznačit, že mi jméno Taj nepřijde pro válečníka vhodné, paní Angela
se za našimi zády zčistajasna vyhoupla na nohy.
„Tchoříku,
skoč pro pána. Tohle by měl vidět,“ řekla mi a já vzhlédl jejím směrem. Po
obloze si to tam šinula jakási obrovská věc. Vypadalo to jako ryba až na to, že
tomu evidentně chyběla ta okolní voda. Bylo to obrovské. A žádný takhle podivně
tvarovaný pták by se ve vzduchu neudržel, ani kdyby měl desetkrát menší
velikost. Jen s přemáháním jsem odtrhl pohled a obrátil své kroky směrem
k jeskyni. Nemusel jsem jít nijak daleko. Můj pán už byl na cestě ven. V rukou
třímal druhou sekeru, která zjevně patřila jednomu z našich útočníků.
Alespoň jsem měl pocit, že mi je to lesklé ostří nějaké povědomé. Za pomoci
poskakování a vzrušené gestikulace jsem mu naznačil, že by měl přidat na
rychlosti a v mžiku byl zase venku. Ona velká létající věc se mezitím
přesunula o pořádný kus blíž. Zdálo se, že míří kamsi přes louku. Náhle se
zastavila téměř přesně uprostřed travnaté plochy mezi oním skalnatým převisem
s jeskynním komplexem a jezerem. Můj pán už stál ve skalním průchodu.
Chvíli hleděl směrem k nebi a pak zašmátral ve svém objemném batohu.
Zahleděl se po plánku, podrbal se na bradě a zamračil se.
„To
místo s velká červená X,“ zahlásil podmračeně „oni chtít velká červená X.“
Zastrčil si svou novou sekyru do batohu. Pevně uchopil svou novou depresivní
hůl. Musel mít poklad pod velkým červeným X, protože pokladů prostě není nikdy
dost. Vydal se směrem k právě parkující vzducholodi a nasadil krok důstojného
mága. Vydrápal jsem se mu na rameno. Cítil jsem, že tenhle výstup bude skutečně
úctyhodný. Slečna Angela si přehodila přes rameno svůj kožený vak a další nutné
propriety a běžela za námi. Tlupa zelených a řádně ošklivých mužíčků právě
stahovala dolů jakési bedny a prapodivné pytle, které smrděly po té ošklivé
černé bouchající látce. Opodál postávalo pár malých buclatých lidiček a hrálo
si s nějakými prapodivnými přístroji, plnými ozubených koleček. Goblini a gnómové,
kombinace vskutku výbušná.
„…
tři z vás, vemte ty pytle. Dalších pět je bude hlídat. Vy se podíváte po
tom našem kšeftíku. Uvidíme, jestli sou dobrodruzi dobrý k něčemu jinýmu
než k vyhazování vzducholodí. Hej, vy gnómové, co ty vaše hračky? Ňáký
němakačenko, ne?“ Ten nejošklivější skřet ze všech skřetů na palouku byl zjevně
jejich šéfem. Stál tam opřený o jednu z beden a pořvával na všechny okolo.
Párek gnómů po něm vrhnul velmi nevrlé pohledy. Zrovna, když jsme s mým
pánem přišli na doslech, jeden z jeho kumpánů mu zapaloval doutník těsně
vedle sudu s prachem.
„A
na kerý maškarní se chystáte vy, velký pane ork?“ zeptal se mého pána a velmi
ošklivě se při tom zašklebil. Vyfoukl ze svého doutníku oblak hustého,
štiplavého dýmu, který zahalil pánovi kolena do šedého oblaku, což mu dodalo
vskutku démonické vzezření. Několik jeho podřízených ustrnulo v půlce
pohybu a s údivem zvedlo oči. Těm, kterým se ve tváři mihnul lehký záchvěv
strachu, jsem byl ochoten přisoudit i nějakou tu inteligenci.
„Já
Mák, co vy tu pohledávat?“ zabručel můj pán nevrle a já zaryl drápy do jeho
roucha v očekávání velké řežby.
„Geologickej
průzkum, pane, ale nepředpokládám, že byste věděl, co to znamená,“ ušklíbnul se
gobliní kapitán a znovu nasál dým ze svého doutníku. To už nás dohnala slečna Angela.
Goblin si ji změřil pohledem a pak znechuceně vypustil další oblak kouře
tentokrát mířený k jejímu obličeji. Zakuckala se a chvíli hledala svůj
ztracený dech.
„Co
chtít zkoumat? Tady jen tráva, kámen a kostlivci,“ podrbal se můj pán na hlavě.
„To
už je naše starost, milej pane. Máme na to vybavení,“ odvětil mu ten malý
skrček a poklepal na bednu, která mu v tu chvíli sloužila jako opěrka.
Jeho nohsledi zatím přitahovali celý obrovský kolos jménem vzducholoď směrem
k zemi a chystali se ho ukotvit.
„Eh…
TOHLE je vybavení?“ zeptala se slečna Angela a ještě pořád se zbavovala dýmu ve
svých plicích. Ukazovala na nějaký velmi podivný druh drůbeže a tvářila se
šokovaně. Snad to kdysi byla slepice, ale v tom stavu, v jakém jsme
tu věc viděli, bych si do ní vážně nekousl, v tom jsem musel dát paní
Angele za pravdu. Bál bych se totiž o svoje zuby. To stvoření mělo po celém
těle namontovaná jakási kovová zařízení decentně doplněná ozubenými kolečky. Ze
železné krabičky umístěné na hřbetě mu navíc stoupal dým ne nepodobný tomu
z gobliního doutníku.
„To
je geologický průzkumník, slečno,“ ozval se jeden z gnómů, evidentně hrdý
na to, co tomu zvířeti způsobil.
„Ne,
to je kuře a ta věc, kterou má na sobě, to je týrání kuřat,“ oponovala mu.
„Je
to robotický kuře, geologickej průzkumník první třídy a myslim, že je ve svý
existenci vcelku spokojený, slečinko,“ zahuhlal gobliní kapitán a znovu vyfoukl
jejím směrem oblak kouře. Angela však v očekávání tohoto kroku hrdinně
zadržela dech. Sehnula se ke kuřeti a oblaku se tak vyhnula.
„Jsi
ve svém životě šťastné, kuřátko?“ zeptala se ho mile a v hlase jí zase
zaznělo tisíce zvonečků. Geologický průzkumník první třídy vykulil oči a vydal
ze sebe cosi jako velmi zaražené „Kvo, kvok!“ Potom rychle trhnul hlavou a za
mohutného kdákání a mávání křídly se rozeběhl směrem k lesu. Angela se
zvedla s vítězoslavným úsměvem na rtech.
„No,
tak škodu už ste udělali, teď byste se mohli pakovat, dobrodruzi,“ zamračil se
gobliní kapitán „Tady se bude makat. Pro exoty jako vy by to mohlo bejt celkem
horký místo.“ Výhružně zkřížil ruce na prsou a několika jeho kumpánům se
v rukou objevily bambitky. Čekal jsem začátek velké bitvy o červené X,
protože tohle byl evidentně konec vyjednávání.
Můj
pán se však jen usmál a luskl prsty. Cítil jsem pálené konopí, ale
z doutníku to rozhodně nebylo. Angele blesklo v očích cosi jako náhlé
poznání a luskla si také. Potom už vzaly události velmi rychlý spád. Můj pán a
slečna Angela si stihli vyměnit jen jeden pohled čiré hrůzy a vzápětí jsme se
dali na útěk. Ozvalo se „Bum,“ „Bum“ a za okamžik jedno velké „BUM!“ To už jsme
se ale skrývali za velkým kamenem poblíž skalního převisu. Bylo to těsné. Jak
moc, nám potvrdila kolem letící zelená ruka svírající pistoli, která jen o
chlup minula hlavu mého pána. Tělo jí chybělo. Následovalo ji pár dalších částí
těl, které už se ale v té rychlosti hůře identifikovaly. Angela svírala
sípající Taju na kůži na hřbetě a vlčici visel jazyk z otevřené tlamy až
skoro do půli hrudi. Velmi horké místo nejen pro exoty, řekl bych.
„Alespoň
že tu slepičku jsme zachránili,“ dostala ze sebe Angela, když se odvážila
vystrčit hlavu zpoza skály. Přemýšlel jsem, jaké má slepice s železnou
krabičkou na hřbetě šance v divočině, ale Taja tu myšlenku dokončila za
mě.
„Jestli
se ptáš, tak ne. Opravdu nemá smysl jí vysvětlovat, že jí tu slepičku do pár
hodin zardousí někdo velmi podobný nám dvěma.“
Žádné komentáře:
Okomentovat