První návštěva Janáčkova divadla v Brně, trochu rozporuplná, dlužno podotknout. Pomlouvat velké umělce, zvlášť když jste sami s hraním na flétnu praštili po půl roce mučení sebe, nástroje i učitele, je učiněné kacířství. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že jsem viděla dílo z šuplíku, jehož právo na pobyt mimo úložný prostor psacího stolu je přinejmenším zpochybnitelné. Formáty typu román v románu, román v dopisech, román v románu v románu či opera v opeře v sobě mají něco nesmírně přitažlivého, to rozhodně. Scéna byla líbivá, prosvětlená a bosé nožky copatých děvčátek na prknech jeviště roztomile pleskaly. Kostýmy byly až na růžovou paní v posledním aktu prostě dokonale sladěná pastva pro oko. Krásná atmosféra, chytlavá hudba a nápěvky, co uvíznou v hlavě. "Žán a Nána" mi tam zní doteď. O to víc se utvrzuji v dojmu, že si na tomto uměleckém kousku snad musel autor jenom cosi testovat, nebo že pro něj měla právě onu hodnotu schraňovaného díla ze šuplíku, které je příliš křehké, osobní aby spatřilo světlo světa. Jen prostě muselo být napsáno, jako čirá výpusť pocitů svého autora. A snad proto je po hudební stránce tak procítěné.
V opačném případě tu totiž máme jednu maniodepresivní, melancholickou krasavici, bohémského umělce a zhrzenou matku, jež trpí syndromem méněcennosti pramenící ze stáří. Služebnictvo si hezky hledí samo sebe a dítě, ač zjevně milované a řádné zaopatřené, musí všichni okolo před něčím děsu plným chránit. S takovou půjde jistě ve šlépějích své matky a bude dál nevesele rozvíjet z ničeho pramenící rodinnou melancholii. Rozumím, děvče si v lázních upletlo přítěžek. V dobách kloboučků a paraplat věc skandální. Jeho otec se k němu ale hlásí. Paradoxně se o něj zajímá víc než ona sama, která se promenáduje po promenádě s kyticí růží, zatímco kočár vozí její matka.
Ano, je to umělec a bohém a dívčina matka je striktně proti, ale nevypadá to, že by se v tomhle ohledu naplňovaly katastrofické scénáře. Manželské soužití mají možná trochu rozpačité, ale chladné s tíží. Možná by stačilo dát najevo, že psát o její hanbě operu manžel vážně nemusí. Místo toho propadá mladá matka do depresí a masochisticky se šťourá ve svém neštěstí. Opera je zcela jistě o emocích, přesto by podle mého názoru měly postavy jednat alespoň s nějakou základní logikou. Ani onomu rodinnému neštěstí, které má ději přivést zlom, nepředchází žádné spění, žádná gradace. Prostě... nehody se stávají, potvory. A mít doma psychicky nemocnou matku vyžaduje jistá opatření. Kde by člověk tušil konflikt, tam dostane dějovou mezeru. A nahlédnout do příběhu může až ve chvíli, kdy se mu naskýtá pohled na trpící hrdiny. Utrpení pro utrpení, důvody se vznášejí nevyřčeny ve vzduchoprázdnu. Ale no tak, vždyť vás nikdo trpět nenutí.
První návštěva Janáčkova divadla v Brně, trochu rozporuplná, dlužno podotknout. Pomlouvat velké umělce, zvlášť když jste sami s hraním na flétnu praštili po půl roce mučení sebe, nástroje i učitele, je učiněné kacířství. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že jsem viděla dílo z šuplíku, jehož právo na pobyt mimo úložný prostor psacího stolu je přinejmenším zpochybnitelné. Formáty typu román v románu, román v dopisech, román v románu v románu či opera v opeře v sobě mají něco nesmírně přitažlivého, to rozhodně. Scéna byla líbivá, prosvětlená a bosé nožky copatých děvčátek na prknech jeviště roztomile pleskaly. Kostýmy byly až na růžovou paní v posledním aktu prostě dokonale sladěná pastva pro oko. Krásná atmosféra, chytlavá hudba a nápěvky, co uvíznou v hlavě. "Žán a Nána" mi tam zní doteď. O to víc se utvrzuji v dojmu, že si na tomto uměleckém kousku snad musel autor jenom cosi testovat, nebo že pro něj měla právě onu hodnotu schraňovaného díla ze šuplíku, které je příliš křehké, osobní aby spatřilo světlo světa. Jen prostě muselo být napsáno, jako čirá výpusť pocitů svého autora. A snad proto je po hudební stránce tak procítěné.
V opačném případě tu totiž máme jednu maniodepresivní, melancholickou krasavici, bohémského umělce a zhrzenou matku, jež trpí syndromem méněcennosti pramenící ze stáří. Služebnictvo si hezky hledí samo sebe a dítě, ač zjevně milované a řádné zaopatřené, musí všichni okolo před něčím děsu plným chránit. S takovou půjde jistě ve šlépějích své matky a bude dál nevesele rozvíjet z ničeho pramenící rodinnou melancholii. Rozumím, děvče si v lázních upletlo přítěžek. V dobách kloboučků a paraplat věc skandální. Jeho otec se k němu ale hlásí. Paradoxně se o něj zajímá víc než ona sama, která se promenáduje po promenádě s kyticí růží, zatímco kočár vozí její matka. 
Ano, je to umělec a bohém a dívčina matka je striktně proti, ale nevypadá to, že by se v tomhle ohledu naplňovaly katastrofické scénáře. Manželské soužití mají možná trochu rozpačité, ale chladné s tíží. Možná by stačilo dát najevo, že psát o její hanbě operu manžel vážně nemusí. Místo toho propadá mladá matka do depresí a masochisticky se šťourá ve svém neštěstí. Opera je zcela jistě o emocích, přesto by podle mého názoru měly postavy jednat alespoň s nějakou základní logikou. Ani onomu rodinnému neštěstí, které má ději přivést zlom, nepředchází žádné spění, žádná gradace. Prostě... nehody se stávají, potvory. A mít doma psychicky nemocnou matku vyžaduje jistá opatření. Kde by člověk tušil konflikt, tam dostane dějovou mezeru. A nahlédnout do příběhu může až ve chvíli, kdy se mu naskýtá pohled na trpící hrdiny. Utrpení pro utrpení, důvody se vznášejí nevyřčeny ve vzduchoprázdnu. Ale no tak, vždyť vás nikdo trpět nenutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat