čtvrtek 20. prosince 2012

Jméno růže - recenze filmu


Jméno růže je jeden z mých velmi závažných literárních restů. Ten typ knihy, ke které se jistě jednou dostanete s vlasy plnými šedin, pletacími jehlicemi a třemi kočkami na klíně. Jen jestli se mi tolik věcí na ten klín vejde. Přeci jen to není zrovna kabelkový paperback. Jeden by ale řekl, že se pod tak vznosným názvem skrývá něco velmi vznešeného, čistého a světlého. Recenze popisující děj nic takového koneckonců nevylučují. Jak překvapivé je potom zjištění, že jsme pootevřeli dveře do světa plného špíny a bláta. Snaha režiséra předvést co nejširší škálu lidských tváří, většinou nikterak pohledných, tu jednoznačně padla na úrodnou půdu. Hollywood a jeho jemné tvářičky vytvářené přes nikým nespatřené kopírovací zařízení tiše pláčou. Trochu úsměvná je v tomto ohledu role místního znalce řečtiny. Připomíná lidově proklamované tvrzení, že v každém americkém filmu musí hrát černoch, i kdyby se odehrával mezi Inuity v polovině 14. století. V tomhle je ale americká produkce nevinně, protože film je produktem ryze evropským. 
Pomineme-li onen fakt, že film prostě nemůže postihnout filosofickou hloubku románu tohoto typu, máme před sebou naturalistický detektivní film z prostředí temného středověku. Dobrý film, dlužno říct. Chladný jako horský vítr a nasáklý podivnou lezavou vlhkostí. Drsný a nasáklý krví, která nestříká po hektolitrech, ale vsakuje se do země, zasychá a drolí se. Jako sonda do středověké křesťanské společnosti působí velmi věrohodně, se vší její krutostí, kterou si tak barvitě představujeme. Kámen úrazu je ona literární předloha, které se scénárista snaží držet. Místo hloubkové analýzy spíš vypouští nikým nepochopené střípky a nebohé postavy to odnášejí svým zdáním svéprávnosti. Mluvím teď zejména o postavě milé hlavního hrdiny a vypravěče. Ta je zjevně promiskuitní až nymfomaticky. Bez zjevného důvodu se vrhá na mladíky v mnišských kutnách, kterým tím způsobí takový šok, že na ní nezapomenou do konce života. Ono není divu, tohle se člověku nestává denně, ani ve středověké Evropě ne. A zjevné má jasnovidné nadání, jinak si totiž nedokážu vysvětlit, jak je možné, že poznala, že se za ní chlapec modlil, aby neskončila na hranici, kam by jako uznaný blázen snad i patřila. Připustíme-li, že je takto krutá forma popravy vhodný způsob eliminace podobně nepřizpůsobivých jedinců. Nedovysvětlené náznaky čehosi hlubšího. V některých případech, jako je vyřešení problému labyrintu pomocí Ariadniny nitě, se film vypořádává s nástrahami knižní předlohy poměrně dobře. Ale tohle nebohé děvče s chováním jasnozřivého zvířátka ne zrovna nevyvedlo.
(Jméno růže, 1986)

Žádné komentáře:

Okomentovat