neděle 6. března 2016

Madam X: Můj nechvalně známý život - Kate Manningová


"Nikdy nevěř mužům, kteří říkají věř mi."

Život není fér. A nejlepší způsob, jak s ním bojovat, je pořádně mu námlátit vlastní tvrdou hlavou. Axie Mooldonová to věděla. Možná je to to jediné, co věděla vždycky.

pondělí 19. října 2015

Jessie Burtonová - Miniaturista




Nela se provdala do velkého amsterodamského domu. Snad by tam měla být paní, ale místo toho dostala kratochvíli hodnou svému věku. Zmenšeninu domu pro panenky, který si má pro potěchu zvelebit. Jenže miniaturista, kterého na práci najala, neplní jen jí zadané zakázky.

pondělí 28. července 2014

Let the Right One In (2008)

Na sídliště, kde bydlí dvanáctiletý outsider Oskar, se přistěhuje děvče jménem Eli, která, jak má Oskar zjistit, je upír. Švédsko leží pod sněhem a dny jsou krátké. Sníh je bílý, krev červená...

neděle 27. července 2014

Ani za zlatý prase - Dračí řád 2013

Jelikož dnes přišlo konečně i slovní hodnocení soutěže O Dračí řád, je na čase vytáhnout mou malou Trudy ven ze šuplíku. Jistě a pochopitelně vůbec není malá, rozhodně jsem ji nechtěla urazit. Ten přívlastek označoval jen mou náklonost. Je velká a dospělá a hezká a inteligentní a ... (Když vás nějaká postava straší, je lepší to nepokoušet) Patří jí sedmnácté místo v literární soutěži O Dračí řád, a jelikož míst nebylo sedmnáct, ale třicet devět, snad je to důvod ztratit s ní chvilku času. Svrběly mě prsty do oprav, ale nakonec jsem ji nechala, jak byla. Už nikdy nebudu povídku do soutěže finišovat s deadlinem (Jo, jasně, teď tu o třech kůzlátkách).

Kouzelník není sprosté slovo!


Milý Ježíšku, k letošním Vánocům chci velký plakát. Nic náročného, klidně ho můžeš nakreslit na koleni třeba jen černou tuší na bílém podkladě. Bude na něm stát právě ta větička opatřená jedním... ne, třemi vykřičníky. A mohl bys mi ho poslat s předstihem? Vím, že konec července je poněkud brzo, ještě se na tebe nezačali připravovat ani obchodníci. A mohl bys mi ho pověsit na zeď? Jak znám svou schopnost prokrastinace, ležel by mi tu nebožák srolovaný v tubě do příštího jara. Děkuji.
Měla bych si to totiž už konečně zapsat za uši. Jednou píšu fantasy a v rámci konce matení nebohého čtenáře bych měla začít nazývat věci pravými jmény. Jednou je to magie, M A G I E! A pokud si ji začnu racionalizovat tak moc, až se z ní kouzelno vytratí, prostě magická být přestane a já ke své hrůze zjistím, že píšu jen o bandě praštěných schizofreniků se zájmem o ezoteriku, které sleduje nějaký šílený věděc. A vždyť to jsem přece nechtěla, ne? Můj hlavní impulz ke psaní je tvoření něčeho kouzelného. Všechno to řešení společenských a kulturních věcí je pořád jen nadstavba téhož. Impulz je pořád někde mezi Sofií a tahání světa z klobouku a kouzelného stropu v Bradavicích, v jehož existenci musíme prostě věřit, aby nám nespadl na hlavu. Tažke ještě jednou: člověk, který kouzlí, je kouzelník. To, co provádí, je magie. Když to provádí, tak opravdu KOUZLÍ. A ano, je to ukázkový příklad definice kruhem a o to tu právě jde. Tak proč mám tik v ruce pokaždé, když mám někam napsat, že je někdo kouzelník? Proč nad tím třikrát uvažuju, než to udělám, a pak to předkládám okolo jako důkaz velkého sebepřekonání? Proč dělám to samé s upírem, s vědmou, s vlkodlakem, se šamanem? (U upíra se vedle tiku přidá i svrbění vzadu za krkem) Pokrytecky se schovávám ze nejasné popisy a náznaky, aby to tak nějak vypadalo seriozně, ale jenom tím mlžím. Místo abych zakrývala mezery v logice příběhu, mlžím v něčem, co jsem přijmula za fakt naprosto racionálně a napsala si do poznámek k příběhu i postavám. Tenhle tam má napsáno upír, tahle je kouzelnice, ten zase šaman, tohle je černokněžnický rituál. Tak to prostě je. Po dlouhém procesu odstranění generalizačních nálepek typu "princezna" se budu muset zase naučit je používat. Prosím, Ježíšku...

sobota 26. července 2014

Hrdina je nadřirozená potvora - hm, a co s tím?


Roztrhl se s nimi pytel a teď postupně padají z nebes. Mít za ústředního hrdinu někoho s upířími tesáky, vlčími chlupy nebo třeba jenom elfíma ušima je jásná karta a záruka, že to tedy bude charakter, který se čtenářem pohne. Když si totiž pohráváme s myšlenkou na někoho nesmrtelného, kdo už toho přece tolik viděl, na někoho tak divokého, že i s lidským tělem zvládne jinému ukousnout hlavu, hrajeme na strunu lidských fantazií. Někdo tak dokonale dlouhověký musel vidět a zjistit věci, o kterých se nám ubohým ani nesnilo. Musíme ho hltat, sledovat každé jeho slovo. Někdo s takovou zvířecí divokostí přece musel prožít něco úchvatné, skutečné emoce, ne to naše ubohé plácání. Co když bytost stará staletí přišla na tu otázku života vesmíru a vůbec? Co když ten divoký a nespoutaný jako jediný dokáže prožít nějaký ten velký CIT? Povznesl se nad společenské zábrany, co je lákavější? Jako by tu byla představivost čtenářova, jeho sny a ideály, pomalu důležitější než cokoliv, co si uplácá na koleni autor. Ta hra s fantazií a touhami se tu odehraje úplně sama a stačí jí tajemný náznak, který přece nikdo nemusí tak úplně chápat. 
Když to ale vezme člověk vážně a opravdu hodlá stvořit postavu, která snad tyhle všechny karty má, nehraje si ani tak hru s fantazií, jako spíš narazí na její hranice. Když se podíváme na tu ošemetnou otázku vhodné délky lidského života, narazíme zřejmě na názor, že přístroje nepřístroje, nejspíš ani lékařsky nepůjde prodlužovat do nekonečna. A nejde tu o fyzické opotřebení. Lidské myšlenky se před tou představou nekončícího tekoucího života tak nějak zastaví. To přeci nejde, tam za ten obzor už přeci vidět nemůžu. Z toho by se člověk prostě zbláznil. No, a co když nezbláznil? Co když by tu pořád nějakým nedopatřením byl dál? Co s takovou postavou? Všechno ví, všechno zná a narodila se dávno před tím, než vznikl biograf.

 Mám za sebou jeden takový roleplayový experiment, který mi v tomhle kontextu vytanul na mysl. Upírka, tělesný věk tak kolem sedmi, duševní 350. Panenky by už všem nejradši omlátila o hlavu. Postava ohraná a použitá, ale proč si ji nezkusit zahrát v rámci dvoudenního příběhu Dračího doupěte.
K čemu došel experiment? Že se vypravěči ani po úporné snaze nepovedlo postavu namotivovat na nic jiného, než na záchranu vlastního zadku. Měla historii, ale co s ní asi, když už je táák dávno a lidi už se kolem třikrát vyměnili. Nakonec se stejně znuděnou kumpánkou zničila jedno cirkusové představení, okradla principála a počmárala mu papíry naivními dětskými malůvkami, zabila ve spánku kněze a naaranžovala to jako velmi absurdní a komplikovanou  nehodu s nožem na papír (který dopadl jednou a pak ještě sedmrát přesně na místa velkých tepen) a pak uspořádala s matkou představenou kláštera snový holčičí čajový dýchánek i s medvídkem Tadeášem a panenkou Valentýnkou, na jehož konci se z nebohé paní navečeřela. Nic z toho nemělo žádný jiný účel, než dělat paseku z nudy. Z nudy postavy, nikoliv hráče. Zabít takovou postavu.
Závěr experimentu i studie? Bohové všech světů díky, že nejsem ve škole. Nejspíš uvědomění si, že psát o nadpřirozených postavách, jejichž zkušenosti převyšují naše stonásobně, je pěkná pakárna. Jakákoliv snaha o realističnost bude vždycky na vodě, protože pracuje spíš s představami, než s čímkoliv reálným. Zasadit je do příběhu není záruka vůbec ničeho. Naopak, je to horká půda. Když je člověk používá, automaticky tím nejspíš vystaví na odiv svůj vlastní postoj k životu jako takovému. Postavy můžou mít spoustu názorů, kterých se může jejich autor hrdě zříci, pohlásit, že tohle jen okoukal, tohl někde vyčetl. Když se ale pohybuje na téhle hranici, zřejmě opravdu nemá v ruce víc než vlastní názor. Tak co, jak že to vypadá myslící tvor, kterému je přes pět set a k snídani si servíruje nezletilé panny?

pátek 21. března 2014

Ježkovy zraky, vždyť tohle se nosilo...




Jsem marnivá ženská. V zásadě razím to heslo, že žena má dostatek oblečení jenom v krátkém údobí uprostřed jednoho ročního období, kdy už se stihla zaopatřit a ještě není čas na přípravy na období následující. Vzhledem k součesnému počasí, které si v zásadě dělá, co chce, a klidně pár období přeskočí, to technicky znamená, že se období hájení šatníku ruší tařka úplně. Navíc to ještě nezaměňujte s obligátním "nemám co na sebe", to je záležitostí příležitosti a ty se objevují znenadání asi jako náhodné události v nějaké stolní hře. Momentálně přichází jaro, na které mi nutně chybí spousta věcí, bez kterých jsem minulé jaro přežila úplně bez problémů, ale tohle to nezvládnu. Ženský šatník je jako žravá tlama, pořád chce víc a víc, a když dostane hodně, je tu ještě nutnost to vhodně zkompletovat, což znamená ještě něco dodat.
Spousta lidí se ale domnívá, že tohle celé bláznovství má tu příčinu, že se my něžné pohlaví pořád za něčím honíme a předháníme se v tom, kdo se lépe drží aktuálního módního katalogu a je děsně IN. Já má pocit, že slečny, které to berou takhle, tu očividně něco nepochopily. Nebo je také možné, že tu něco nechápe moje maličkost a v tom případě mi to prosím někdo vysvětlete. Vysvětlení za užití obligátního Heideggerovského "ono se" neberu. Obsah katalogu je návrh, obsah módních přehlídek je nápad. Neznamená to, že letos děsně frčí mentolová (pončo, krajka, legíny pod sukní) a kdo ji nemá, je totálně mimo. Znamená to, že se podíváme, jak to někde nějací návrháři/švadenky vymysleli a, co se nám líbí, přídáme do své žravé šatníkové tlamy a zakomponujeme to tam. A sejně tak se můžeme podívat do šatníku naší maminky, babičky, tetičky, prolézt sekáč, butiky, internet nebo si prolistovat pár knih z historie odívání a vzít do ruky šicí stroj. 
Samožřejmě je tu argument, že v historii se také lidé oblékali víceméně stejně, tak proč něco takového neprosahovat i tady a teď? Jenže ne nadarmo se téhle době říká doba všech různých post a neo zhůvěřilostí. Jestli si k tomu chcete přidat něco modernějšího, tak přípona punk poslouží stejně. V minulosti existovaly etické a společenské zábrany, které jsme si dneska odbourali až do nevkusna. Teď tu nejsou, kritice se podrobují věci, které jsou prostě hnusné (jako ponožky v otevřených botách pokud možno špinavé, nepřirozené zaobleniny vyčuhující nebo se mačkající ven z příliš těsného a nevhodně padnoucího oblečení, zažloutlá rádoby neviditelná ramínka zarývající se do ramen, čouhající spodní prádlo...) Případně jde o věci, které prostě danému člověku nesluší, protože mimo zábran ztratil i soudnost. Zůstalo tu pár společenských norem, které by bylo záhodno dodržovat (jako jsou pravidla oblékání pro různé příležitosti), ale co se týče každodennosti, máme naprosto povoléné stavy. A když potom stejný člověk, který opovrhuje těmi minimálními normami, které tahle rozbrobená společnost ještě má, zároveň jinde argumentuje tím, že tohle a tohle je móda minulého století, minulého léta, včerejšího večera... mám chuť plyvat oheň. Nevidí si totiž do huby. Mít nějaké ty šaty po babičce či prababičce z dob jejich mládí, trhám za ně ruce. Rozhodně by se mi nerozpadly po prvním nošení, nepotila bych se v tom jako pes a nemrzla při sebemenším zvanu krutého vychru z hor. A taky by byly hezčí než nějaká obecná partyroura se čtyřma dírama a prostorem pro propagaci zadní části těla.